MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII...ČÁST 2...KAP.10

9. května 2007 v 9:14 | danissko |  odborna literatura
Kapitola 10.

O PŮVODU MAGIE A JEJÍM ROZDĚLENÍ PODLE PRAMENŮ BABYLONSKÝCH.


Magie a esoterní vědy vůbec byly podle babylonských názorů od pradávna výsadou a majetkem bohů. Jen s jejich svolením přicházelo shůry vědění, jen oni sami propůjčovali svým miláčkům z pokolení lidí znalost magických sil a dovolovali jim jich užívati. Tento názor souvisel úzce s pojetím bohů jako nadpřirozených bytostí a vtěloval se prakticky ve víru v existenci universální kouzelné sbírky či knihy, v níž jest obsaženo božské vědění o magických silách, přemáhajících obyčejné a pomalé přírodní zákony. Jest těžko říci, zda mělo na tuto víru o kouzelných knihách bohů vliv podvědomí lidstva, jež svým instinktem tušilo existenci nesmírné astrální pláně, kde jako v knize, nikdy nepomíjejícími obrazy načrtána jest Minulost, stejně jako Přítomnost s Budoucností, kde předem jsou zodpověděny všechny otázky, a kde všechny možnosti očekávají svého splnění v reálnu tohoto světa. Pro jasnovidce byl nezměrný astrální svět - há-Adámá, knihou, či spíše podle tehdejších názorů velikou deskou, po jejíž nesmazatelných runách šinou se prsty čtoucích bohů a z nichž jest někdy dovoleno i lidem čerpati zprávy a odpovědi na otázky. Tato víra v nebeské desky osudu byla jistě podporována bezprostředním vlivem, jakým na vnímavé duše primitivních lidí působila zářivá krása hvězdnatého nebe. Zářící hvězdy, svítící pod nebem Orientu daleko sytějším leskem, o němž si nedovedeme učiniti představu my, synové mlžného severu, musily vždy vzbuditi hluboký dojem v duši národa, jenž se počal rozhlížeti kolem s touhou po poznání, zatím co jeho vrstevníci v pralesích Evropy i jinde, žili tehdy ještě polozvířecím životem doby kamenné. Nejdříve pastýři, kteří hlídali za nocí v košárech ovce a skot za vlahých nocí sinearských o samotě pod hvězdnatým nebem, všímali si tichého chodu hvězd za noci, sledovali, jak se ohvězděná nebesa zdánlivě otáčela kol jednoho bodu na severu, a zřeli při tom a uvědomovali si nápadné skupiny, jež rýsovaly jasnější hvězdy v okolní změti hvězdného prachu. Potom je bezděky srovnávali se známými předměty a dávali jim jména podle nich: tak vznikla souhvězdí a jejich názvy, zachované většinou až na naše dny. Pozorování těchto prvých hvězdářů neušlo, že některá souhvězdí ukazují se jen po část roku, zůstávajíce jinak za obzorem. Usuzovali tudíž s jejich objevením se na souvislost s ročními počasy a z pochopení těchto prvých vztahů a vzájemné závislosti věcí hořeních a doleních vyvíjely se počátky astrologie, když významnost nebeských zjevů vztažena byla nejen na vnější fenomeny přírody, nýbrž i vnitřní děje a osudy lidí, národů, králů. Jest zbytečno debatovati o tom, zda národové planin babylonských spatřovali v působení hvězd primérní příčiny, místo, aby jako prozíravější magové pozdějších dob správně hádali, že nejbližší příčiny světového dění tkví v neviditelnu pláně astrální, jejímž ukazatelem jest hvězdná viditelná pláň nebeská, jež nepůsobí přímo na osudy lidí, nýbrž je toliko naznačuje, jako ciferník hodin toliko ukazuje Čas, netvoří jej však. A tak, ať bylo hvězdnaté nebe posuzováno jako prvé východisko světového dění, či toliko jako nejspodnější viditelný relief a ukazovatel působení bezprostředně nevnímatelných příčin v astrálnu, viděli v něm vždy babylonští magové kouzelnou desku popsanou bohy a obsahující veškeré Osudy celého světa.

Opusťme nyní tuto básnickou episodu a opřemež tuto theorii fakty: "Božská věda", praví Jeremias ve svém díle "Handbuch, etc.": "byla podle víry babylonské takřka kodifikována na hvězdnatém nebi." Hvězdy zvou se proto šitir samé, nebo šitirtu šamámi, což obé značí "písmo nebes". Toto krásné, poetické pojmenování stalo se časem obvyklou metaforou, takže v jednom novobabylonském syllabáři, (tak zveme klínopisné pomůcky, z nichž se žáci učili znáti v klínovém písmu slabikový i slovný význam jednotlivých znaků), překládá se šumerský klínopis mul, (hvězda), místo slovem kakkabu (asyrsky též hvězda), pojmem ši-tru, šitirtu = písmo. (Syllabář tento uveřejnil Bezold r. 1888; 83. 1-18, 1332, kol II., 27-28; item viz Jensen: Kosmologie, str. 45, Jeremias: Handbuch, str. 18.) Tento názor sdílejí s Babyloňany i dědici jejich kultury, Židé.

Tak čteme v knize Jobově, kap. 38., verš 33.:

"Hajádatá chúkóth šámájím, ím tásím mištáró bááree?", t. j.

"Zda-li znáš řád nebes a zda jsi ustanovil jeho "písmo" (= zákon) na zemi?".

Pojem zákon, nebo vláda tlumočí zde hebrejština slovem mištar, doslovně písmo. (Zřejmě od slovesa šátar = psáti, asyrsky šatáru, odtud šitirtu, písmo, hebrejsky mištar.)

Poznámka: Bible králická nepřekládá tudíž totéž místo přesně; za správný výraz "písmo", kladouc slovo "panování". Také Dr. Jindřich Hrozný ve svém nejnovějším překladu knihy Jobovy (Knihy východní, svazek V., 1921, vydal Šnajdr, Kladno.)

Také arabská věda a její astrologie spatřuje ve "věčných hvězdách" knihu božského zjevení, jak dosvědčuje Korán, Sura 45, 1-4: "Kniha zjevení jest od Boha, neboť jak na nebi, tak i na zemi jsou znamení pro věřící". S touto utkvělou představou astrologie o "písmu hvězd", jímž jsou načrtány na nebesích tajemství všech osudů a vědění, souvisí až po naše časy zachované pořekadlo: "tak bylo psáno ve hvězdách", použité tam, kde Arab prostě řekne: "muktab", t. j. "jest psano" (rozuměj: na nebi, v knize osudu). Pojímání souhvězdí jako tajemného nebeského písma mělo svůj vliv snad i na vznik alfabety západosemitské (hebrejsko-fénické); k přečetným theoriím o původu jejím přičiňuje aspoň astrální výklad na př. asyrolog Hommel (Grundriss d. Geografie u. Geseh. d. alten Orient, str. 96), dále Winckler (Altorient. Forschungen, III., 95) nebo Stucken (Ursprung d. Alfabet). Východisky této theorie jsou buď tak zv. "domy" planetární ve Zvířetníku u prvých dvou, nebo "měsíční stanice" (u Stuckena). Nesmíme totiž - přes všechnu smělost těchto výkladů - zapomínati, že prvá písma, a sice jak klínové, tak i alfabetické znaky, byla bezpečně obrázkového původu, tak jako na druhé straně i souhvězdí představovala obrazy.

Než dále: Podle babylonské víry byla nebesa popsanou originální deskou magických vědění a Osudu v celé své nesmírnosti. Brzy však nabývala, patrně ve shodě s nevysvětlenou existencí těchto znalostí na zemi, mezi lidmi vrchu domněnka, že si bohové mohou poříditi opisy kouzelného textu, psaného na obloze hvězdami, a tyto opisy sděliti i s vyvolenými smrtelníky. Tato víra proniká pak zkazkami babylonskými i národů sousedních od dob nejstarších. Babylonské texty již u Šumerů mluví v té příčině o "tajemství", "tajné vědě" bohů. Šumerský výraz pro tento pojem jest Eš-tú, nebo Eš-bar, asyrsky "pirištu", nebo "nisirtu", třetí, méně obvyklý termín je ikkibú (vlastně: výrok, rčení, souvisí s kibú = mluviti?). Toto tajemství vztahovalo se jak na nebe, tak i na zemi: nisirtu šamé u irsitim, a držiteli jeho byli "velicí bohové" (nisirtu ša iláni rabúti), přirozeně nejčastěji nejvyšší trojice bohů Anua, Enlila a Éy. Také však o "ikkibu" boha Nabú-a a Marduka se mluví, což se ovšem datuje již z doby pozdější, (Poznámka: bůh Nabú (doslovně "prorok") byl bohem vědy, obchodu (jako Merkur) a věšteb, Marduk byl nejvyšší bůh města Babylona a se vzrůstem jeho politického významu nejvyšším bohem vůbec.) Nejstarší svědectví o "nisirtu" pochází však rozhodně již z doby šumerské. Prvým, komu bylo na zemi "tajemství" (nisirtu) bohy sděleno, byl podle mýthů babylonských jeden z 10 legendárních králů-heroů, kteří po desítitisíciletí vládli před potopou zemí, (v bibli analogie: vláda patriarchů), a sice sedmému z nich, jménem En-me-dur-anki, jenž vládl jako král v městě slunce, Sipparu. Jméno jeho zachoval též řecký historik Babylona Berosos (ve svém, Alexandrovi věnovaném díle "Ta babyloniaka") v řecké transkribci Eudorachos. Tomuto báječnému králi svěřeno bylo tudíž jako prvému, tajemství magie a esoterismu vůbec moudrými bohy, aby je sdělil lidem pro jejich potřeby. V staré magické sbírce, zvané Šurpu (k níž se ještě mnohokráte vrátíme), jest zachována legenda o tomto králi Enmeduranki-m, z níž uvádíme následující verše. (Původní překlad z transkribce, uveřejněné Frankem v jeho "Studien z. babyl. Religion"; viz také Zimmern: Beiträge zur Kenntniss d. bab. Religion.)

Poškozená místy deska nese označení "Zimmern, RitualTafel, Nr. 24". Text asyrský:

Verš:

1. En-me-dur-anki šar (al) Sippar,
2. narám ilu Anim ilu Enlil ilu Éa.
- - - - - - - - - -
7. šamné ina mé natalu nisirti ilu Anim ilu Enlil ilu Éa,
8. duppi iláni takalta pirišti šamé u rsitim lamadu,
9. giš erinu naram iláni rabúti ušatmechu kátsu.

Překlad:

1. Enmeduranki, král ze Sipparu,
2. miláček boha Anum-a, Enlila, Éy,
- - - - - - - - - -
7. Olej na vodě pozorovati, tajemství bohů, Anum-a, Enlila, Éy,
8. desky bohů, věštění z vnitřností, tajnou vědu nebe a země vyzkoumati,
9. (a) chopiti se cedrové hole (tomuto) miláčku velikých bohů dali mu (tito).

Jak z textu patrno, mluví se zde souběžně o deskách bohů (duppi vedle nisirtu a pirištu (tajemství), jež zde náleží nejvyšší božské trojici. Jak dále vidno, jedná se tu o darech magiae experientis (zvědné), jež ovšem není předmětem tohoto díla. Přesto však budiž aspoň upozorněno na hlavní praktiky jasnovidectví v těchto prastarých dobách (text pochází z třetího tisíciletí př. Kr.), jež spočívaly v oleomantii, totiž ve věštění z duhových kol a tvarů, jež tvoří olej na vodu vylitý, a pak v haruspicii, t. j. předpovídání z útrob obětních zvířat, jehož vynálezci byli právě Babyloňané, resp. Šumerové, a která došla později takové obliby, rozšíření a officielního uznání u Řeků, Etrusků a Římanů. Taktéž jest pozoruhodnou zmínka o cedrové holi, odznaku to (či magického nástroje?) čarodějů-kněží vůbec nebo aspoň věštců. V dalších verších této pozoruhodné legendy vypráví se nejprve (týmiž slovy co svrchu) o tom, jak Enmeduranki přenesl božské vědomosti na své nástupce kněze-věštce, neb čaroděje, a vytýkají se dále důležité osobní požadavky, jež byly podmínkou přijetí do kněžské třídy magů, nebo věštců. V legendě činí se častá zmínka o věšteckých sbírkách, jež činily patrně základ, neb dokonce kompendium officielního věšteckého umění, a sloužily také za učebnice žáků na chrámových školách, zvaných bít mummu (dům moudrosti), jejichž obdobou byly zmíněné již prorocké školy v Israeli, tak krutě jednou králem Saulem rozmetané. Tento motiv, totiž odevzdání tajemství nebes, napsaného na deskách (duppu) do rukou smrtelníků bohy samými, našlo také později obdobu v babylonských památkách. V úvodu slavného zákoníka krále babyl. Chamurabi-ho na př., jest obrazem i slovem naznačeno, jak zbožný král přibližuje se pln úcty k trůnu boha slunce Šamaše (jenž sluje ilu ša ké-náti = bůh práva), aby přijal z jeho rukou prvotní text svého kodexu. Této myšlenky použil také neznámý auktor Mojžíšova Pentateuchu a plagiátor babylonských pramenů, aby tutéž událost přenesl na 1000 let později žijícího Mojžíše, jenž také podle písma přijal z rukou Hospodinových na Sinai na desce vyryté desatero. Podobně i postavu Enmeduranki-ho má bible. Jest jím známý Chanóch, čili Henoch, syn Járedův a sedmý z pokolení Adamova. 365 let žil Henoch na zemi, a o něm jediném z vyčítaných potomků Adamových zmiňuje se Genese v kap. V., verš 18-24, že byl obzvláštním miláčkem božím, neboť "chodil Henoch stále s bohem a nebyl více vidín, nebo vzal ho Bůh" (překlad bible Králické k verši 24.). Obdoba s Enmeduranki-m babylonským jest nápadnou i vzhledem k tomu, že byl Henoch, stejně jako onen oblíbencem božím, i že byl také sedmým v pořadí legendárních patriarchů, kteří žili před potopou a vládli lidem od časů Adama až k Noe-ovi v počtu desíti. Bible ovšem nečiní zvláštní zmínky o Henochově knize, za to talmudická literatura po příkladu babylonské legendy o Enmeduranki-m vytvořila tradici o knize Henochově, o níž se tak mnoho mluví ve středověkém okkultismu evropském jako o zřídle báječných vědomostí a arcidílu magie. Vzhledem k tomu, že krom přečetných narážek se v přítomné literatuře vlastně o knize Henochově mnoho nepovídá, odkazuji čtenáře v této věci aspoň na jeden obšírnější pramen, v němž se činí poněkud podrobnější zmínka o knize Henochově, nebo aspoň o onom, patrně apogryfním díle, jež se za ní ve středověku, neb i později vydávalo. Pramenem tím jest Kiesewetter-ovo monumentální dílo: Faust in der Geschichte u. Tradition d. Völker, díl II., str. 59, 2. vydání z r. 1921. Zajímavo jest, že i název kniha (oproti pouhé desce) - hebrejsky sefer má v tomto významu zde obdobu v babyl. knize, zvané šipru (= sefer) boha moudrosti Éy, jejíž zbožné přechovávání náleží králům. (Viz: Rawlinson, Cuneiform Ineriptions of Western Asia, London, etc., IV., 48, Obv. Z. 7; také Jeremias, Handbuch.) Pokud se ještě Henocha týče, jest podnes také mezi Araby jmín za vynálezce (vedle Herma Trismegista, Chána, syna Noe-ova, nebo i Daniela) - geomantie, zvané Araby Darb-er-ramal (nebo - raml), důležitého to odvětví El-kiháne, (věštění) vůbec. (Viz: Lane: Arabská společnost etc.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama