MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII...ČÁST 2...KAP.10

9. května 2007 v 9:15 | danissko |  odborna literatura
Bůh Éa, jako pán moudrosti, uváděl se i jinak jako původce nejen tajných věd, nýbrž všech vědomostí (i praktických) vůbec. Již svrchu zmíněný Berosos, dějepisec a babylonský kněz boha Bél-Marduka zachoval ve svém (bohužel ztraceném) díle o dějinách babylonských pověst o učiteli lidstva, bohu Éovi, již zde podáváme zkráceně podle Eusebiovy Chroniky, I., jež převzala a tak zachovala některé výňatky z onoho ztraceného díla Berosova: V Babylonii žila na počátku směs hrubých, primitivně jako zvířata žijících lidí. Tu z blízkého moře vystoupila jednoho dne z rána podivná bytost, z pola ryba a z pola člověk, s rybím tělem, lidskýma však nohama a taktéž lidskou hlavou, vyrůstající pod hlavou rybí. Lidský hlas a neobyčejná moudrost charakterisovala tohoto tvora, jejž zove Berosos Oanes, patrně zkomoleninou ze šumerského Éa-cha-(nna) = "Éa-ryba". Bůh ten zván byl odtud též Gal-cha-(nna)-apsú = "Veliká ryba moře". Celý den, nepožívajíc pokrmu ztrávila ona bytost mezi lidmi, poučujíc je nejen o obyčejných uměních praktického života (kémerosis), nýbrž sdělovala s nimi rozličná vyšší umění, znalost písma a vědy (mathémata) tak, že od těch dob prý nikdo nevynašel něco nad to. Na večer pak vracel se bůh Éa-ryba do svého vodního živlu, aby se objevil opět druhého dne z rána. Syncellus uvádí ještě k této pověsti, že se později objevilo více podobných tvorů. Také Oannes zanechal prý lidem na konec "knihu", zvanou Berosem Logos, o státním řízení a spravování veřejného života. Vedle Berosa i Helladius (místo u Fotia) dotvrzuje existenci "rybího muže" (zve jej Óés) stejných vlastností jako u Berosa a praví o něm, že znal "astrologii a literaturu". Totéž tvrdí o bohu Éovi pod zkomoleným jménem Euadnes, Hyginus ve svých Tabulae. (K předchozím citátům viz Jeremias: Handbuch.)

Tradice o universální, zprvu desce, později knize kouzel, jejímiž vlastníky jsou bozi, propůjčující ji někdy oblíbeným smrtelníkům za určitým cílem, jest prototypem všech pověstí o čarodějných knihách, darovaných duchy a pod., později o pekelných žaltářích, jež, ku podivu, provázejí kulturní historii národů všech dob. U Egypťanů mluví se na př. často o čarodějné knize boha Thóta (= Herma [Trismegista?]), vynálezci písma a prvním učiteli lidstva. Také zde je nutno dobrovolné propůjčení knihy člověku a násilné, neb lstivé její uzmutí přináší pachateli neštěstí, jak uvádí v eg. literatuře původní "román Setnův". (Přeložený z démotického papyrusu poprvé Brugschem r. 1867 v Revue archéologique; volné zpracování české viz také u Zeyera ve "staroegyptských povídkách", ještě lépe u Dra Lexy: "Povídky o egyptských čarodějích".)

Máme-li tuto obdobnost ještě doplniti, uveďme, že i ve fénických zkazkách podle Sanchuniathona jest egyptský bůh Thot (zde psáno Taut) učitelem lidstva a tlumočníkem nebes, právě tak jako Hermés Řeků a jemu odpovídající bůh babylonsky Nabú (t. j. prorok, hebr. nabí). Také Číňané mají báj, podobnou té, již vypráví Berosos o Oanesovi. Jejich mýthy sdělují, že za časů císaře Fuk-Hi-ho vystoupila z vod buď řeky Hoang-ho nebo Meng-ho obluda s koňským tělem a dračí hlavou, na jejímž hřbetě byla upevněna značkami popsaná deska. Z těchto značek odvozeny pak osminásobné kruhy mystických hexagramů Fohi-ových v mag. knize I-king, a značky čínského písma vůbec. Myšlenka o původu moudrosti z dávného věku, ještě před časem lidí jest vlastní i židovské spekulaci kabbalistické. Správně v té příčině poukazuje Jeremias na stejný původ hebrejského slovného kmene: ólam = věděti a ólam = věčnost, čas prvotní, což v pozdější rabínské terminologii znamená také "svět". Z této pojmové shody proniká víra v původ Vědění vůbec, a to z Věčnosti, nebo aspoň z dávného času před věkem lidí, kdy snad jen bůh, neb bohové vládli v temnotách chaosu.

O zajímavém variantu na knihu Henochovu vypráví Stanislas de Guaita ("Chrám satanův", české vydání r. 1922, Sfinx, str. 89). Uvádí zde totiž místo z knihy "De Essentiis Essenti-arum", připisované svatému Tomáši aquinskému. V knize této se praví, že Abel, syn Adamův (tudíž 2. člen generace, co Henoch sám byl 7.), skryl v kameni magické pojednání, jež po potopě světa odkryl Hermes (který?) a používal jej potom sám k zvláštnímu účelu, o němž viz více v citovaném díle Guaitově. Také legendu o Sybiliných knihách u Římanů, jak ji tlumočí Livius, možno zařaditi k ukázkám všeobecné víry o božském původu věd a esoterismu zvláště.

Vedle povšechného vystupování "desek tajemství" v mýthech babylonských mluví se též o magických pramenech čistě ominálního (věštebného) charakteru, zvaných dup šimáti = deska osudů (šimáti množné číslo od slova simtu = osud). V babylonském eposu o stvoření světa, známém (podle počátečních slov) pod titulem Énúma elíš, dostal tyto desky jeden z prabohů jménem Kingu od personifikace chaotické Vody (= pláň astrální, há-Adámá!), dračí bohyně Tiámat (tiámtum = akkadsky moře, asyrsky: támtu). A když bůh Marduk, demiurg a organisátor vesmírného pořádku přemohl obludu Tiámat a rozdělením jejího těla stvořil nynější svět, pověsil si "desky osudu" na prsa, a nosil je, tak jako velekněz židovský, zajímavá to obdoba pro panbabylonisty, nosil na prsou posvátný therafím s 12 věštebnými kameny a dvěmi onyxovými(?) přeskami po stranách (urím a thumím). V jiném babylonském eposu, jednajícím již podle názvu ("Loupež desek osudu") o "dup šimati", (viz Schrader: Keilinschriftliche Bibliothek, VI., 47 ff), nazývá se na jednom místě držitelem jejich bůh Enlil, druhý člen božské trojice, jehož mýthy a význam byly později přeneseny na boha Marduka. Tato verse o konečném držiteli desk osudu jest tudíž původnější a starší, ještě z doby šumerské. Vzhledem k svému významu, jímž odpovídal egyptskému Thótovi a Hermovi Řeků, byl i babylonský bůh Nabú (= prorok) pokládán za držitele desek osudu a božského písaře země a nebes. Jeho význam byl značný ve zvědné (mantické, či věštebné) magii a zastiňoval v tom směru i význam boha Éy samotného.

Tím jsme ukončili stať o původních názorech babylonských na původ magie a esoterismu vůbec. Po původním rozlišování jednotlivých směrů podle babylonských theorií není celkem stopy a musíme si tudíž sami vykonstruovati z příslušných pramenů systematické rozdělení okkultních směrů, pěstovaných v Babylonii, a magie zvláště, jak jsme také již v předchozích kapitolách naznačili.

Zbývá se ještě zmíniti o zajímavém poměru mezi magií a medicinou, jak se nám jeví z literárních a jiných památek, zvláště magických textů. Nebudeme ovšem pro nedostatek místa snad zvláště obhajovati babylonskou vědu před zakořeněným předsudkem, jehož původcem byl tuším Herodot, podle něhož byla lékařská věda v Babylonii proti osvícenému prý v tom směru Egyptu v žalostném přímo stavu. Musíme naopak konstatovati, že alespoň okkultní medicina dostoupila zde skvělé výše, jak nás o tom poučují příslušné texty, nesoucí jména hlavních nemocí, o nichž ještě uslyšíme. Již Rawlinson a nověji zvláště Küchler (Beiträge zur Kenntniss der As.-Babylonischen Medizin, Lipsko 1904) shromáždil více textů, v nichž ceremonielní magie v léčení ustupuje čistě odborným textům, jež by bylo lze zařaditi nejvýše do oboru magiae naturalis, pokud manipuluje buď ještě čarodějnými, nebo i přirozenými silami rostlin, kamenů, etc. Přechod mezi oběma směry jest ovšem poněkud neurčitý a znenáhlý, a magické prvky vždy ještě bezpečně prozařují v receptech o mastích, lektvarech a pod., jejichž počet jest obsáhlý. Pokud se nezmíníme o věci ještě na svém místě, odkazujeme v tom smyslu na stručnou, ale obsažnou stať Jastrow-ovu v jeho díle: D. Religion Babyloniens u. Assyriens, I., str. 379-392.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama