MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII...ČÁST 2...KAP.6

9. května 2007 v 9:03 | danissko |  odborna literatura
Kapitola 6.

RÁZ OKKULTISMU BABYLONSKÉHO A JEHO HLAVNÍ SMĚRY.


Povšimněme si nyní blíže povahy babylonské, t. j. šumersko-semitské magie. Pokud nám lze posouditi ze zachovaných památek, není magia subiectiva agens (činná) doložena určitě co do své existence na žádném místě přečetných magických dokumentů; podobně i magia obiectiva simplex v hlavních svých projevech, jako telekinese, ektoplasmie a podobně. V Babylonii nedosáhla, zdá se, okkultní filosofie nikdy vznešeného ideálu magie subjektivní, tak jak k němu dospěla na př. filosofie indická ve své nauce o Átmanu a Karmě, nebo jednotící systém rádža-jogu školy Sánkyja v učení o Samádhi. Avšak ani naopak nižší, takřka základní prvky magie - šamanismus, nejsou doloženy z písemných památek staré Babylonie. Nutno ovšem předpokládati, že analogicky poměrům ostatních národů, probíhal i ranní okkultismus šumerský obvyklou drahou šamanismu, tak jako všude jinde, a na veliké stáří babylonské magie poukazovala by právě skutečnost, že není bezpečných zpráv o této nutné fási okkultního vývoje, jejž národ šumerský musil nutně míti za sebou již v době praehistorické, snad ještě ve své pravlasti ve vysočinách středoasijských. Na druhé straně opět máme četné zprávy na př. u Israelitů o známé instituci proroků (hebrejsky: nabí, asyrsky: nabú, šumersky ur, kingea, kingá), kteří byli subjektivními i objektivními magiky podle všech pravidel, (aspoň význační zástupci této třídy - jako byl Eliáš a Eliseus), a měli nepopiratelné, třebas méně známé předchůdce a vzory ve členech mocných kast kněžských v Babylonu a Asyrii. Nutno míti za to, že tajné rituály o magickém výcviku jedincově, jež existovaly patrně v souvislosti s "prorockými školami", o nichž se často bible zmiňuje a jež měly obdobu v Babylonii v klášteřích, zvaných gagúm, byly sdělovány toliko ústně, a ona ohromná, na naše časy dochovaná okkultní literatura zde, obsahovala patrně úmyslně jen to, co bylo nutným k provozování veřejné, officielní magie, jak ještě uslyšíme. Jinak ovšem takřka jedinečného významu v historii okkultismu dočkala se v oblasti babylonské kultury nejsložitější jinak soustava magie objektivní mediální, t. j. trojčlenný magický fenomenalismus, jenž přibližuje nejvíce transcendentálno obvodu působnosti fysikálních sil. Rozvoj této skupiny mag. obřadu odpovídá také vhodně mentalitě semitské. Jest totiž založen na reálném, praktickém používání okkultních sil, a jest dostupný i širším kruhům méně osobně nadaných magiků. Učí dále pracovati co nejekonomičtěji s mag. silami působce (subjektu), zcela podle všeobecných zásad národohospodářských, neboť spoří silami, rozkládaje jejich působnost na více činitelů, jež sesilují proudění sil z vlastní operatérovy substance, nebo aspoň umenšují překážky a umožňují jejich vhodné obcházení. Na takovém podkladě spočíval tudíž okkultismus šumersko-babylonský, o němž opětně neváháme tvrditi, zde ve shodě s theoriemi "panbabylonistickými", že bez něho nelze si představiti ani Kabbalu a Novoplatonismus, neřku-li samostatný a zvláštní ráz, jaký měl a má dosud t. zv. evropský okkultismus.

Nyní se tudíž pokusíme vystihnouti hlavní typy babylonského praktického okkultismu a vhodným definováním postavíme je v náležitý poměr k oné universální definici praktické magie, kterou jsme uvedli v předchozí kapitole.

Těmito třemi typy jsou: Mantie, očarování a theurgie. Mantie (magie věštebná) tvoří sama pro sebe snad nejvýznačnější kapitolu babyl. okkultismu a proto se jí v tomto spisu, určeném magii činné, nebudeme zabývati. Pokud se týče poměru pojmu mantie k námi podaným definicím a rozborům magie vůbec, náleží mantie jak magii subjektivní, (experiens; příklad: úmyslné zření do křišťálu - jasmovidnost), hlavně však magii objektivní, kdy viditelný subjekt zjevu ve skutečnosti tvoří objekt věšteckého zasahování, buď kněze-operatéra (zde by konečně jeho pojímání jako objektu nečinilo potíží), nebo transcendentálních bytostí buď povahy božské, démonické, nebo čistě spiritické (duchové lidští buď již odtělení, nebo posud dlící v hmotném těle). Častá anonymita těchto skutečných subjektů mantického fenomenu nechává nás někdy na pochybách, zda se jedná o skutečný dvojčlenný poměr (objektu - věštícího člověka jako nástroje subjektu, t. j. neznámé inteligence jím se projevující), nebo o pouhé zasahování podvědomí věštce samotného (theorie animistická), což by pak bylo vlastně úkazem jednočlenné magie subjektivní a sice experiens. Máme-li posléze zůstati zcela věrni své soustavě a definicím magickým zjevů, měli bychom často již se zřetelem k vnější stránce fenomenů posuzovati úkazy mantie jako trojčlenný projev magie objektivní mediální, při čemž nehmotná inteligence druhu svrchu řečeného jest subjektem, věštec mediem a objektem posléz jeho výroky, zdání neb rozkazy, vzhledem k tomu, že, jak dříve řečeno, úkony jako takové nejsou při trojčlenné magii vylučovány z pojmu objektů mag. fenomenů magie obj. mediální. (Pozn. Podobně i astrologii, tento pro Babylon tak význačný druh mantických věd, možno takto posuzovati: Mediem (zde druhu akcidencí) jsou tu pak planety, hvězdy ostatní a vzájemné vztahy obou, subjektem astrolog, objektem horoskop.) Tolik o mantii.

Druhé dva typické členy babyl. magie, totiž theurgii a očarování nutno samozřejmě zařaditi jen mezi úkazy trojčlenné magie obj. mediální. Vzájemný jejich rozdíl spočívá v tom, že media theurgie jsou autodynamické a sice inteligence individualisované a personifikované, očarování pak se obírá volty, ferenciemi a akcidencemi jako ostatními druhy medií. Démonologie, resp. theurgie jako praktická její část zabírá tudíž mnohdy i obor očarování v širším slova smyslu a proto v našem pojetí mluvíme o očarování vlastním jako pojmu užším.

Podle dříve podaných definicí magie byla by tudíž theurgie, jako část magie, a sice obiectivae medialis - souhrn cest a prostředků, vedoucích používáním sil nehmotných inteligencí (démonů v nejširším slova smyslu) k dosažení (t. j. ovládnutí) jakéhokoliv cíle.

Tímto cílem, k němuž jako objektu se magikovo působení vztahuje, může býti věc, zvíře, člověk, ale také druhý démon, a konečně vůbec úkon jakýkolik. Tímto pojmovým rozsahem objektu rozeznává se také theurgie od očarování, jehož objektem, (nikoliv však též mediem) musí býti nutně člověk živý, a nejvýše ještě živé zvíře. Podle toho bylo by pak očarování (maleficium), jakožto oddíl magie objektivní mediální souhrn cest a prostředků, používajících medií (mimo inteligence božského či démonického původu) k ovládnutí živého člověka neb živého zvířete za cílem jakýmkoliv. Oněmi mediemi mohou býti tudíž i media autodynamická, avšak nepersonifikovaná (s výminkou snad lidských medií v moderním očarovacím rituálu francouzském viz Huysmans-ův román "Tam dole", což však bylo v Babylonii neznámo), hlavně však volty, jejichž pojem i název vděčí právě svůj původ nauce o očarování.

Tím vytkli jsme hlavní znaky babylonské magie, zahrnující mantii, theurgii a maleficium, a promluvíme si nyní o vzájemném vnějším poměru dvou členů posledních.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama