MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII...ČÁST 2...KAP.9

9. května 2007 v 9:12 | danissko |  odborna literatura
Kapitola 9.

FORMY PROJEVU A METHODY MAGICKÉHO ČINU.


Hlavní formou magického projevu jest, jak již řečeno, cesta subjektivní, spočívající na principu jednoty. (Methoda identická, či lépe: indentifikující.) Jejím axiomem jest formule: Tat tvam asi. Tato methoda byla však oproti Indii, kde vznikla, poměrně cizí duchu okkultismu šumersko-akkadského. Pokusíme se vystihnouti fáse a nečetné stopy této formy projevu, jak se nám jeví v okkultní i jiné literatuře a vůbec v okkultních památkách babylonských.

Princip jednoty, methoda identická, projevovala se především u všech antických národů ve zbožnění hlavy státu, t. j. krále. Tak tomu bylo hlavně v Egyptě, kde Farao zván jest vtěleným Usirem (Osiris) nebo aspoň nisut sa Ré = královský syn Reův. Jeho rodiče pojímala tradice jako bohy; zvláště pak v primitivních dobách nejstarších vyskytá se v textech pyramid názor nejen o rovnosti, nýbrž dokonce o suverenitě ducha zemřelého krále nad bohy. (Viz Lexa: Nábož. literatura staroegyptská.) Tak na př. text pyramid č. 141-151 (podle rozdělení Masperova) líčí zemřelého krále podle náboženské tradice města On-u jako mocného boha, zbavujícího ostatní bohy jejich strastí a nepodléhajícího jejich moci. Podle textu Pyr. č. 295-300 jest duch zvěčnělého krále bůh Hor sám, jenž hrozí bohům svou mocí. V Pyr. textu č. 507-510 jest stotožňován opět král Venis s bohem Sobakem a pod. Avšak nejen králové, buď živoucí, nebo již zemřelí, pokládáni za bohy. Postupem času a vývojem nábož. názorů přibližuje se i prostý člověk božskému pojetí, jak dokumentuje nejlépe brzy již v tradici ustrnulé pojmenování Usirev pro nebožtíky vůbec. Také v egyptské magii vyniká princip stotožňování se s bohy jako prostředek bud subjektivní (autosugesce moci) nebo i objektivní za účelem ochranným a výhružným. Jako jeden z četných příkladů stůjž zde místo z Harrisova magického papyrusu (citováno podle Lenormanta z Le papyrus magique Harris, 1860, a Traduction nouvelle du pap. mag. Harris). V zaklínání, majícím ochrániti před napadením krokodýlem, praví kouzelník: "Nebudiž proti mně, neboť já jsem bůh Amon!", nebo: "Já jsem (bůh) Sét, nezdvihej se proto proti mně!", etc. Jak nesmírně daleko jest však tato egyptská idea identity s božstvem svou hrubou a naivní formou projevu a použití vůči ušlechtilé představě jednoty s bohem, nejen krále, nýbrž každé bytosti, jak jí učí v Indii filosofie Védanta, nebo nauka školy Sánkyja, tlumočená Kapilou a Patandžalim, a jak ji hlásá populárně a přes to ušlechtile na scéně indické praotec našeho Kašpárka bodrý Vidúšak svou žertovnou apostrofou: "To jsi ty!" Zde povznáší lidského ducha do nebeských sfér, v Egyptě strhuje však bohy s jejich trůnu vyhrožujíc jim, a jejich ubohé podoby používá k šálení štírů a krokodýlů. Nikde jinde jako zde neukazují se v egyptském okkultismu nejstarší doby původní prvky čistě africké magie negerskych medicinmanů - kouzelníků s jejich primitivním (ethicky) šamanismem a nejhrubšími animistickými názory. Křivdili bychom ovšem egyptskému esoterismu, kdybychom trvali na všeobecné platnosti těchto thesí i v pozdějšími vývoji. Okkultní názory zjemnily se postupem času a nabyly ušlechtilejší formy snad právě dík semitským vlivům, vniklým do země Kemi za Hyksoů a s kulturou poražených národů za výbojů 18-20 dynastie. Vždy však chyběl v Egyptě onen prvek, respektující patřičně rozdíl mezi lidmi a bohy tím, že mezi obě tyto třídy vkládá svět démonů. V tomto smyslu scházela theurgie, resp. démonologie vůbec Egypťanům nejvíce.

Jak tomu bylo však s principem identity v kultuře a magii babylonské? Zde existence ohromné řady démonických inteligencí mezi člověkem a božstvím uschopňovala člověka uvědomiti si nicotu lidské síly a vůle proti významu Nejvyšších. Proto sebevědomá idea Identity nalézá tak nepatrného ohlasu ve všeobecných, nebo zvláště okkultních názorech. Rovnost králů s bohy vyskytá se sice v historii babylonské, avšak nikoliv pravidlem.

Teprve prvý "král šumerský a akkadský Šargani-šar-ali (Sargon 1.) přidává dvakráte ke svému jménu ve známých nám nápisech značku "bůh" (ilu) a syn a nástupce jeho Narámsin jediný zove se trvale "mocný bůh z Akkadu" (danum ilu Akkadim-ki, viz Thureau-Dangin: Sumer. u. akkadische Königsinschriften, str. XVI.). Příkladu Naramsinova následovali pak ještě jiní jeho časově nejbližší nástupci. Tak místodržitel Lagaše a slavný jeho vládce Gudea zove se jednou "bůh", (v nápise jednom čte se totiž: "Giššar ša ilu (dingir) Gudea" t. j. "háj boha Gudey"). Jeho současník a lenní pán král Dungi z Ur přijímá jméno "bůh své země", podobně jeho nástupce Púrsin. jemuž byl také postaven chrám, Jeremias (jehož "Handbuch, etc." právě citujeme) tvrdí, že sochy králů té doby měly vůbec devocionální účel, ač, celkem vzato, officielní pojímání králů jako bohů v onom určitém období historie jest patrně přechodným. Jiné doklady, i pozdější, na něž klade Jeremias velikou váhu, jsou rozhodně již neofficielní a dokladem spíše byzantinismu poddaných, než názoru samotných vladařů. Tak jmenovitě častější pojmenování králů jako bohů v šumerských hymnách, nebo identifikování zemřelých králů s bohem Tammuzem (jako s Usirem v Egyptě). Stejně sluší pojímati i různá vlastní jména, v nichž projevem přemrštěné loyality prohlašuje se král buď za boha (na př. ve jméně "Šarrum-ilí" = "král jest mým bohem"), nebo aspoň po své smrti za hvězdu - jako v Egyptě. (Tak zachováno jest jméno: "Púrsin jest hvězda Jupiter".) Sem patří konečně i známé babylonské přísloví, podle jehož posledních slov "- - jest král bohorovný". Rozhodně se spokojovali pozdější vládcové spíše jen bližším vyjádřením svého poměru k bohům, buď s příbuzenské, neb jiné stránky. Na př. zmíněný již král babylonský a zákonodárce Chammurabi zve se "tělesný bratr boha Zamama", (ačkoliv i tento král zve se ve svém zákonníku "ilu šar alí", t. j. "božský král města", a na jiném místě též "sluneční bůh Babylonu"). Pravidelné zbožnění vládců hetitských, pokud lze vůbec mluviti o nich ještě ve vztahu k babylonské kultuře, nutno vysvětlovati nepochybnými egyptskými vlivy v době amarnacké. Jinak užívali spíše králové babylonští i jejich předchůdci jako titulu vystižení vztahu svého k jednotě tohoto světa, jak učinili již Šargonovci svým názvem "králů čtyř světových stran". Tato hodnost objevuje se u králů asyrských ve formě titulu "šar kiššati", t. j. král jednoty (světa). Vůbec vládcové asyrští oproti králům babylonským, třebas jako dobyvatelé Egypta a ovlivnění působením tamní tradice, neodvažovali se prohlásiti se bohy a i na vrcholu své pýchy spokojovali se nejvýše básnickým přirovnáním k bohům, aneb, (zřídka) předstíraným příbuzenským vztahem k nim. Tak Sinacherba, jeden z nejzpupnějších vladařů Asyrie v jejím největším rozkvětu, přirovnává se toliko v jinak chlubně bombastickém vylíčení bitvy u Chalulí s Babyloňany (Taylor Cylindr) k bohům, řka, že "- - zuřil jako Ramán (bůh bouře)". Také o vnuku jeho králi Assurbanipalovi praví se, že jeho matkou a kojnou byla sama bohyně asyrská Ištar, představovaná jako božská kráva v jednom nápise, v němž bůh Nabú apostrofuje krále takto:

"Maličký jsi byl, Assurbanipale, když jsem tě nechal na péči královně z Ninua (Ištaře),
slabý jsi byl, Assurbanipale, když jsi sedával na klíně královnyz Ninua;
ze čtyř cetků, jež do tvých úst byly vloženy,
na dvou jsi ssál, dvěma z nich obličej jsis přikrýval."

(Jeremias: Handbuch etc.) Také vícekráte již zmíněný král Chammurabi nazývá svou matkou "moudrou bohyni Mama (Ištar)".

V oboru magie neodvažovali se kněží, kteří byli officielními provozovači čarodějství, nikdy, jednotiti se s bohy. Vrcholem vztahů bylo toliko přirovnání magikovo k nejvyššímu bohu země a vládci kouzel bohu Mardukovi. V jednom zachovaném rituálu, či vlastně příručce, jež měla poučiti kněze čaroděje, kdy a jakých kouzelných textů by bylo použíti v určitém případě, čteme: "Zaklínáním (používaným v tomto případě) je zaklínání Mardukovo: (jež zní) "Kouzelník jest obrazem boha Marduka." Tento pojem "obraz", (asyrsky salam(u), upomíná na rčení bible, podle níž stvořil bůh člověka "k obrazu a podobenství" svému. Totéž praví se na jiném místě o králi, (viz Jeremias, Handbuch, Thompson Rep. 170, Rev. 2):

"šar kiššati, salam il Marduk attá", t. j.

"králi světa, ty jsi obraz boha Marduka".

Jinak vystupovali kněží magikové ve svých rituálech nejvýše jako poslové, vyslanci bohů, rovni v té příčině démonům, kteří pak zhusta byli pokládáni za posly božího hněvu. V kouzelné sbírce Šurpu, V., verš 175, čte se na př. (Jastrow: Religion, I.): "Svatý zaklínač Eův, Mardukův posel jsem já!"

V jiné kouzelné sbírce, zvané Utukké limnúti (Zlí ďáblové) III., praví o sobě kouzelník (v šumer. znění textu):

"mae lú Engina men,
mae lú Damgalnuna men,
mae lú kingea Šilig-lú-šár men …", t. j.

"Já jsem Engi-ův muž,
já jsem Damgalnunin muž,
já jsem muž vyslanec Šilig-lú-šár-ův …".

(Poznámka: Engi = bůh Éa, Damgalnuna, bohyně, jeho manželka, Šilig-lú-šár jest jedno z prastarých jmen neznámého jinak syna Ěova, přenesené později na Marduka.) Nikoliv tedy zosobněním božím, toliko vyslancem (šumersky: kingea nebo kingá) zve se kněz-kouzelník.

Tolik o identiční methodě subjektivní, jejíž principem jest jednota, či sjednocení subjektu a objektu k dosažení libovolného magického účinku.

Co se týče druhé methody pravili jsme již, že se dělí na formu essentiální a analogickou. Formě essentiální dali jsme žaponský název nazoraer, čili v téže řeči také migavari, neboť v magii tohoto národa došla zmíněná methoda poprvé pozornosti a theoreticky správného pojmového vystižení, (v terminologii a nauce buddhistické literatury okkultní). Poněvadž methoda zastupování tvoří vlastní jádro aktu očarovacího a evokačního a jest přímo charakteristickým rysem babylonského okkultismu, bude o ní pověděno na příslušném místě zvláště. Analogická forma druhé methody, jež spočívá na nauce o obdobě, analogii, souvisí svým vývojem se vznikem astrologie, jejíž kolébkou jest právě vlast Šumerů a Akkadů. Po celou dobu výkvětu babyl. kultury a jejího okkultismu stála však analogická methoda jako praktický prvek celkem v pozadí a neměla tak dominujícího postavení jako methoda essentiální. Teprve Kabbala a arabská magie pochopila její důležitost a vypracovala ji v systém takový, že bez ní nebyl by vůbec západní okkultismus tím, čím vskutku byl, totiž zvláštní soustavou pro sebe. Než, co jest vlastně v babylonském okkultismu jádrem této methody, resp. nauky, vystižené Smaragdovou deskou ve větě: Quod superius sicut quod inferius: "co jest nahoře jest jako to, co jest dole".

Jedním z nejdůležitějších axiomů okkultní nauky starobabylonské jest dogma: Mikrokosmos jest věrným obrazem Makrokosmu. Nebeský vesmír zrcadlí se až do nejmenších podrobností ve Světě reálném, jak u věcí neživých, tak hlavně v člověku. Názor tento, jdoucí ruku v ruce s objevením a vývojem astrologie, formulován jest v literárních památkách na jednom místě takto: (Tak zv. "K-text", uveřejnil Virolleaud v díle "Babyloniaca" IV., str. 111, Z 41 f., viz také: Jeremias: Handbuch, etc.):

"ittum, ša ina samé sinitum, ina irsitim šinít, ša ina irsitim šinitum, ina šamé šinít!", t. j.

"znamení na nebi vytvořené, (i) na zemi se tvoří, (to), jež na zemi se vytvořilo, na nebi se tvoří".

Shoda s příslušným místem Smaragdové desky jest vskutku nápadnou. Podobně v Ascensio Jesaiae (proroka Isaiáše) mluví se (7, 10, 2) v podobné shodě s Trismegistovou deskou: "Tak jako nahoře jest tomu i na zemi, neboť obraz toho, co v nebi jest, jeví se i zde na zemi." Podle důsledných dedukcí nauky o astrální analogii mluví tudíž okkultní věda babylonská stejně o nebeské Zemi, jako naší zemi zde dole. Na nebeské pláni rýsují se určité obvody, pojmenované podle krajin, zemí a států pozemských, jako pravzor středověkých a až na naše dny platných astrologických doktrin o tom, že každý stát a země stojí pod vládou určitého hvězdného okruhu, zvláště zoodiakálního souhvězdí. Na př. souhvězdí Skopce rozděleno jest v babylonské astrologii následovně: (viz Virolleaud, Astr. Chald. Ištar, XXVI., Z 22-27; Jeremias: Handbuch etc.) Jižní části souhvězdí odpovídá země Akkad, severní Subartu (Asyrie), východní Elam, a západní Amurru (země Amoritů). Podobné, leč co do světových stran různé rozdělení připisováno i povrchu měsíce. Také pozemské řeky mají své astrální vztahy; zachován jest údaj o "hvězdě řeky Tirgidu" a "Eufratu" (kakkab nár Diklat a kakkab nár Purattu), a přirozeně i města, bohové a význačné jejich chrámy. (O některých podrobnostech bude pověděno ještě na příslušných místech, ačkoliv astrologie sama o sobě jako divinační oddíl magie nemůže býti pro svoji obsáhlost pojata do tohoto díla.)

Stručně shrnuto: Nauka o vzájemné analogii makrokosmu a mikrokosmu a hvězdných korrespondencích byla vybudována dokonale již v okkultismu babylonském, v praksi však nedošla ještě plného ocenění; zvláště obdobnost rostlin, fauny a člověka, (v celku i částech) k astrálním střediskům, (což tak charakterisuje kabbalistickou středověkou astrologii), objevuje se v příslušné literatuře ještě poměrně primitivně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama