MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII...ČÁST 4...KAP.23

9. května 2007 v 9:44 | danissko |  odborna literatura
Kapitola 23.

DÉMONI VĚTRŮ A DRACI.


Do všeobecné skupiny I.a, můžeme počítati i démony větrů, t. j. personifikace někdy dobrých, většinou však v tradici jako zlé pojímaných vzdušných proudů, vanoucích buď pravidelně zemí, nebo jako bouřlivé smršti běsnící z nenadání krajinou. V kapitole o podobách démonů popsali jsme vzezření příšery, představující zlý "západní vítr". V jiné kapitole o Sedmi démonech zmíníme se mezi jinými o tom, že jeden ze Sedmi pekelných knížat nese jméno: Jižní vítr, jenž přicházeje ze suchých a sprahlých pouští arabských, nebyl taktéž vítaným hostem na rovinách šineárských. Přicházel-li s malým otočením k východu ze zálivu perského, způsoboval vzedmutím moře katastrofální záplavy nízko položených krajin přímořských, o nichž jsme učinili zmínku již v prvých kapitolách. Také ve známém babylonském eposu: "Adapa a Jižní vítr" vystupuje tento vítr jako zlomyslná, člověku nepřátelská bytost. Smršť, aneb prudký vichr vůbec byla představována jako obrovský pták jménem: Zú (psáno im), v jehož jméně jest onomatopoeticky vystiženo skučení a vytí bouřného vichru. Synonym jména Zú jest Imbaru - orkán.

Takový byl asi všeobecný názor a přehled o východisku a vlastnostech větrů. Brzy však v kouzelných textech a magii vůbec objevuje se, byť ještě zastřena myšlenka a systém, jenž v personifikovaných větrech spatřuje právem vítané pomocníky zaklínače - lékaře v boji se zlými duchy, neboť byl brzy patrně pochopen blahodárný význam větrů, čistících vzduch a zapuzujících z bažin morové a tyfové ovzduší, tak záhubné lidstvu a zosobněné v postavách nejstrašnějších démonů nemocí: Namtara, Assakku, Ti'ú a Labartum.

V jednom kouzelném textu, označeném: K, 98752 (viz též Jeremias, Handbuch, str. 51) apostrofuje Ášipu-zaklínač takto čtyři větry:

"muchri šúti narámti il Éa,
muchri iltáni narámti il Sin,
muchur šadí narammu il Anim,
muchur amurrí narammu il Éa u il Anim." t. j.

"proti Jihu milenka boha Éy,
proti Severu milenka boha Sin-a,
proti Východu miláček boha Anua,
proti Západu miláček bohů Éy a Anua."

Z těchto veršů jest zjevno, že vítr jižní (Šár šúti) a severní (Šár iltáni nebo išetáni) byl pojímán jako bytost rodu ženského, větry východu a západu; (Šár šadí a Šár amurrí) byly naproti tomu démony mužskými. Důvod tohoto rozlišování a příčina, proč právě oni určití bohové uváděni jsou v souvislost s větry, ač bychom, pro vítr východní čekali spíše boha Éu než při větru západním, jest dosud nerozřešena.

Drak: Jakousi legendární, polo čistě zvířecí, polo démonickou postavou jest babylonský drak, zvaný buď prostě síru, t. j. had, nebo ušumgallu, z šumerského ušumgal. Brány města Babylona byly zdobeny podobami těchto draků na vysokých (psích?) nohách, pročež byli zváni též "chodícími hady". V mýthech (hlavně v eposu o stvoření světa: Énúma éliš) mluví se vícekráte o dračích obludách, zvaných zde sirmaché nebo mušmaché (čteno též mušrušu). Podobným hrobným drakem byla též prototyp všech oblud, bohyně chaosu Tiámat jejíž boj s bohem Vítězem Enlilem, pozdeji Mardukem, byl s oblibou zobrazován. Zde objevuje se Tiámat v podobě okřídleného lva s orlími spáry (charakteristický a takřka pravidelný atribut démonů vůbec). Obdoba její přichází i v prvé kapitole Genese, kde pod hebrejskými názvy Tehom (= propast), tohú (= pustý) nebo tanín (= had) skrývá se zcela zřejmě pro filologa jméno babylonské obludy Tiámat. (Viz Delitzsch: Babel u. Bibel.) Také u nohou boha Marduka zobrazuje se obyčejně blahobytně a celkem dobromyslně vyhlížející drak s tělem šupinami pokrytým a dvojicí přímých a čepicím clovnů se podobajících rohů na hlavě snad psí, snad ještěří (až na uši). Podobného zjevu jest i tak zv. "nippurský drak", jehož obraz se chová nyní v Caři-hradě. (Jeremias: Handbuch, str. 26.) Také jiní bohové bývají provázeni spíše směšně, než hrozivě vyhlížejícími draky, jak shledáváme na př. na pečetním otisku vladaře města Lagaše, Gudey. Na obraze jest vypodobněn jakýsi bůh (patrně Ningirsu), an přivádí Gudeu k bohu Éovi. V levo za Gudeou stojí jemně provedená postava, náležející podle kravských rohů na hlavě nějaké bohyni (snad Ninái, zde patronce města Lagaše) a u jejích nohou kráčí maličký drak v podobě okřídleného psíka s dlouhým tělem, několika rohy a dvěma vyplazenými jazyky. Konečně ve shodě s naší pohádkovou tradicí o mnohlohlavých dracích zachován jest také v babylonských legendách tento popis draka (Jeremias, Handbuch):

"síru siná kakkadášu, síru šibá lišanášu", t. j.

"had (drak) o dvou hlavách, had se sedmi jazyky".

O tom však, jak těchto sedm jazyků bylo mezi toliko dvě hlavy rozděleno, nechává nás ovšem auktor tohoto textu na rozpacích.

Tím jsme vyčerpali popis démonických zástupců skupiny I.a; dalšími význačnými démony byli duchové typu incubů a succubů, kteří hráli tak velikou roli v historii středověké magie a v dobách stihání čarodějství.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama