MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII...ČÁST 4...KAP.32

9. května 2007 v 9:52 | danissko |  odborna literatura
Kapitola 32.

VLASTNOSTI A PŮSOBENÍ DUCHŮ MRTVÝCH. JEJICH SÍDLA.


Z toho, co bylo v předchozích statích řečeno, možno si již učiniti dostatečný přehled o povaze a působení oné skupiny zemřelých, jíž náležejí mrtví bezprostředně po své fysické smrti a později jejich larvy, a zvou se Utukku, neb Ekimmu. Oba tyto názvy jsou tudíž synonyma jednoto druhu bytostí, po výtce zlé, upíří, smyslné a sobecky kruté povahy, řídící se většinou jen zákony pudového zachování života. Těmto vlastnostem odpovídá pak také jejich působení. V původních pramenech dovídáme se hojně podrobností: tak Ekimmu líčen jest jako stínové strašidlo oblétající hroby, (ve shodě s všeobecnou tradicí všech národů ve všech dobách), nebo číhající v pustinách a temných místech na člověka, aby se naň náhle vrhl, jej k zemí srazil a vyssál pak bezbrannému patrně buď krev, nebo nervovou sílu. V textu Utukké imnúti (deska II., 26) praví se (v šumerské versi):

"Utuk chul edinna lu - tila bangaz", t. j.

"zlý Utuk, jenž v pustině živoucího vraždí".

O jiné hrozné zábavě duchů mrtvých se vypráví opět v jiném textu (Haupt, Akkadische u. Sumer. Keilinschrifttexte, str. 83, kol. I., Jastrow, Religion I., 280):

"zlý Utuk, jenž člověku kůži s těla sedřel",

a v témže textu nalézá se dále jakási litanie, vyličující zřejmě v určité zpěvné rytmice působení duchů mrtvých; verše ony znějí v asyrském originálu:

"Utukku kamú ša améli,
Ekimmu kamú ša améli,
Ekimmu epiš limnútim,
Utukku epiš limnútim!", t. j.

"Utuk, jenž člověka uchvátí,
Ekim, jenž člověka uchvátí,
Ekim, jenž zla je strojitel,
Utuk, jenž zla jest strojitel!"

Jména těchto dvou nejstarších démonů vůbec stala se brzy, jako mnohá podobná pouhými druhovými názvy všech zlých duchů, na př. v titulu nám známé kouzelné sbírky: Utukké

limnúti. V jiném textu, shora citovaném, (Haupt, ibidem, str. 83, kol. I., 1-10. Jastrow: I., 279) rozlišují se pak různí démoni podle místa svého působiště a nazýváni jsou všichni bez rozdílu Utukky:

"Utuk pole, Utuk pohoří,
Utuk moře, Utuk, jenž ve hrobech číhá".

Jako démoni postupem času vůbec, stávají se také Utukku a Ekimmu duchy nemocí. Ve sbírce Ašakku marsu (Pl. 9., 1-16, Rawlinson IV.2, 29, Nr. 2, Jastrow, Religion I., str. 349) uvedeni jsou s následujícími vlastnostmi:

"Zlý Utukku přiblížil se jeho (člověka) krku,
- - - - - - - - - -
Zlý Ekimmu přiblížil se jeho žaludku (vnitřnostem)".

Jak vidno, byl Utuk nebezpečný krku lidskému (ssál patrně v těchto místech krev, jak jest u upírů obyčejem), Ekim byl zase démonem břišních, než žaludečních nemocí (ssál snad nervovou sílu z plexu solaris v krajině žaludeční?). Setřením původního významu zvláštního démona mrtvých stalo se, že Utukku a Ekimmu pojati byli i do skupiny t. zv. Sedmi démonů elemetárních, jakýchsi knížat duchů, tehdy, když také původní samostatný význam, těchto Sedmi upadl. V jejich řadě uvádí se pak Utukku jako zplozenec nejvyššího boha Anua, což jest zajisté cizí původní představě duchů mrtvých, jako takových.

Co se týče hlavního místa přebývání duchů zemřelých, tu ti z nich, kteří ve stálém neklidu, vášní k životu jsouce štváni těkají na zemi buď jako skuteční duchové mrtvých, nebo i pouhé jejich stíny (larvy) vázáni jsou, jako vždy a všude především na místa, k nimž je přitahují vzpomínky z jejich života, nebo předměty, či osoby jejich nesplněných tužeb. Tak duch matky, zemřelé po porodu, nebo při kojení, zdržuje se, nepřekonatelným poutem jsa vázán, na blízku svého dítěte, zavražděný, nebo náhlou smrtí skosený poletuje nad svými tělem, nebo na místě, kde jej smrt postihla, a ti, jimž nebylo popřáno pohřbu, lkají nad pozůstatky svých tělesných schránek, jakoby v očekávání, až se někdo nad nimi smiluje a pokryje jejich těla zemí. Jinak jest nejčastějším místem pobytu zemřelých přirozeně jejich domov, rodina, kruh přátel a okolí jejich někdejší životní pouti. Larvy naproti tomu, u nichž většinu rozumových a citových hnutí zatlačila surová, animální pudovost, poháněny jsou tam, kde doufají nerušené ukojiti svou chtivost po životodárné síle. Při tom prodlévají nejraději v samotách a temnotě, neboť světlo jest jejich největším nepřítelem, rozkládajíc ektoplasmické shluky jejich fluidických těl. Konečně někdy, aspoň ve chvílích nasyceného klidu přitahovány jsou tyto larvy také k místům, kde odpočívá kdysi jejich fysické tělo, jež představuje takřka jediný jejich stykový pol se světem hmotným. Pak se vznášejí bez hnutí, aneb s líným pohybem nad hroby, jak je ještě někdy podnes spatřuje na pohřebištích oko "vidoucích" sensitivů.

Jaký jest však osud oněch duchů, kteří ve druhé smrti opustili svá fluidická těla (larvy) a vstoupili ve vyšší pláň astrální, jež stojí již zcela mimo fysický svět s jeho prostorovými a časovými podmínkami? Sídlem těchto duchů jest místo, jež možno nejlépe nazvati očistcem nebo předpeklím, a odpovídá nejspíše Kama-loce a současně i poněkud Devachanu věrouky indické. Podle prvotních názorů babylonských není to však místo utrpení, ale také ne radosti. Jako matné stíny dlí tu zemřelí v mrákotném přízraku života, zcela ták, jak líčí toto místo a jeho obyvatele Homer v 9. zpěvu Odysseie. Jeho líčení bychom mohli nazvati takřka plagiátem stejnorodých názorů babylonských, kdybychom si nebyli současně vědomi okolnosti, že příčinou této překvapující shody názorů řeckých a babylonských mohlo by býti též přímé nazírání a vlastní zkušenost řeckých zasvěcenců a nekromantů.

Lituji, že nemám dosti místa, abych pojednal podrobně o Říši mrtvých podle tradice babylonské, o jejích představách záhrobního života a o bozích, jež vládnou oním krajem stínů. V podrobnostech mohu jen odkázati na příslušnou (a přístupnou) literaturu, a to především původní, již představují babylonské eposy: O Gilgamešovi (zejména II. a XII. jeho deska), dále legenda o bohu Nergalovi a bohyni Ereškigale a konečně slavný epos "Ištařina jízda do podsvětí"; z novějších pramenů vedle obšírného díla Jastrowova (Die Religion, etc.), jest to hlavně Delitzschův spis "das Land ohne Heimkehr" a díla Jeremiasova: "Die babyl.-assyr. Vorstellungen vom Leben nach dem Tode", dále "Hölle u. Paradies bei den Babyloniern", a nejpřehledněji i pro laika dosti přístupné stati v díle Jeremiasově "Handbuch d. altorient. Geisteskultur".

Uvedeme zde tudíž jen několik informativních poznámek: Říše mrtvých má v babylonské tradici četná jména: Nejobvyklejším jest Kur-nu-gi šumersky a Irsit la tári babylonsky, t. j. "Země bez návratu", též Ki-gal, (= prostě Velká země), a Irkalla (obé šumersky), jest obvyklým názvem posmrtné říše, v asyrštině někdy krátce Irsitim, t. j. "Země" zvané. Z pozdějších pojmenování jest konečně nejznámějším "Šu'alu", t. j. "místo rozhodnutí, osudu", u Hebreů Šeól (femininuim!), název to, doložený ze starého zákona, viz: Psalmi: 18, 6, Jesaia: 5, 14.

V této zemi mrtvých vládne bůh války a smrti Nergal (též Irkalla zvaný) a jeho choť Alattu (Ereš-ki-gal, Nin-ki-gal = paní velké země), jim k ruce stojí démon moru Namtar a vrátný Negab, čili Nedu, jenž hlídá 14 bran, vedoucích sedmerou zdí do vnitřních prostorů sídla zemřelých a paláce jejich bohů. Bohyně Mammetum soudí zemřelé a u nohou své vládkyně Alattu klečí bohyně Bélit-séri ("paní pole"), jež vede seznamy mrtvých. Tuto říši představovali si Babyloňané na západě slunce (jako v Egyptě), za pouštěmi a horami a dále ještě za Okeánem, obtékajícím zemi. S jinou theorií o položení podsvětí v hlubinách země možno i prvý názor uvésti dobře v soulad, máme-li jen na mysli babylonskou představu země jako dutou polokouli, plovoucí na vodách Okeánu, jež vyplňují, nebo alespoň plynou také v její dutině. O životě mrtvých v tomto babylonském Hadu poučují nás dvoje různá podání. Podle prvého a nejstaršího z nich (jenž jest zjevným a převládá hlavně v eposu "Ištařina jízda"), jest osud mrtvých vesměs neutěšený a mátožný, bez rozdílu, jedná-li se o dobré či zlé. Pro ně všechny jest země mrtvých "Ašar lá amari", t. j. "místo, kde není viděti", propastí tmy a chladu. Názor tento odpovídá také nejlépe stavu, v němž tonulo na počátku historického času primitivní obyvatelstvo Babylonie, jemuž ethické a citové motivování lidských činů bylo ještě cizím. Těžiště jejich bytosti a egoistické centrum tkvělo tehdy ještě příliš ve fysickém těle a pro jejich dosud ne zplna vyvinuté duše byla říše vyššího astrálna téměř tím, co pro zvířata: Cizí zemí, jíž se posud nedovedli pochopením přizpůsobiti, a v jejichž proudech plynuli tudíž jako poloslepé, mátožné stíny. Na jejich duších jakoby symbolicky spočíval onen prach a plíseň, jež podle líčení eposu o Ištařině jízdě pokrývá ve věčném klidu veřeje, prahy a vůbec celý svět mrtvých v nehybných závějích. A teprve rozvinutím čistě lidských stránek bytosti a zvláště sféry citové, pošinulo se i posmrtné přebývání lidské monády do jasnějšího, daleko rozmanitějšího světa vyšší pláně astrální. Zde již nabýval platnosti plně uvědomovaný zákon odplaty. Zde se již různí osudy dobrých i zlých, bohatých a ubožáků; jejich dočasné žití tam jest daleko složitějším, než dříve kdysi v názorech jejich nedokonalých předků. Říše mrtvých v této novější podobě odpovídá pak hlavně tradici, uplatňované v eposu o Gilgamešovi a neliší se příliš v podstatě od systému nebe, a pekla, jenž tvoří další a dokonalejší fási ve své složitosti, ve shodě již se středověkými názory křesťanské Evropy a parsické, resp. musulmanské Asie a Afriky.

Jako střední pojítko mezi oběma názorovými etapami, jevícími se v básnických dílech: Ištařina pouť a epos o Gilgamešovi mohou sloužiti zajímavé (byť vzácné) zmínky některých partií starého zákona, hlavně žalmů.

Tím končíme kapitolu o duších zemřelých a v některých dalších podrobnostech odkazujeme ještě na stať o nekromantii.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama