MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII...ČÁST 4...KAP.33

9. května 2007 v 9:52 | danissko |  odborna literatura
Kapitola 33.

STRÁŽNÍ ANDĚLÉ A OCHRANNÉ BYTOSTI.


Druhou samostatnou a neméně význačnou skupinou démonických bytostí jsou tak zvaní "osobní" bozi a bohyně, provázející životem každého člověka bez výjimky. Král, kněz, laik i poslední žebrák nalézají u neviditelných těchto inteligencí tak jako děti v náručí svých rodičů vlídné ochrany ve všech příhodách denního života; tato víra byla tak mocnou, že vtiskla význačný a všeobecně povědomý ráz babylonskému náboženství a původem jsouc z doby nejstarší (šumerské), působila průběhem času též na sousedy babylonské kultury, hlavně Peršany, jejichž Fravaši nauky mazdaznanské jsou věrnými kopiemi "osobních bohů" babylonských. Nejen však v náboženství parsickém, nýbrž i u nás žije podnes jejich památka v instituci strážných andělů, kterýžto moment přijalo nesporně křesťanství, jako tak přemnohou součást kultu z náboženské soustavy sinearské. Delitzsch cituje v komentáři k I. své přednášce o Babelu a bibli (str. 56, čes. překladu) mínění Cornilovo, jenž praví: "Představa o andělích (u nás) jest ovšem zcela babylonská", a v dalším uvádí několik pozoruhodných citátů, na něž z nedostatku místa tímto toliko upozorňujeme.

Ochranní duchové, či bozi (jak je též nazýváme vzhledem k tomu, že, jak známo, byla značka boží stavěna v písmu i před jmény démonů vůbec), byli vesměs povahy dobrotivé a laskavé, byť i přístupni při tom přísnosti, jež je pudila opustiti někdy jejich svěřence, kteří je urazili svými hříchy, zcela ve shodě s křesťanskou tradicí o andělích strážných.

Touto dobrotivou stránkou své povahy přibližují se pojímání skutečných bohů a liší se tím význačně od démonů vůbec, charakterisovaných právě zlobou a nepřátelstvím vůči člověku. Nemají pravidelně zvláštního jména a zovou se prostě v textech "jeho bůh" a "jeho bohyně" a člověk sám zove se proto v básnické metafoře často: "mar ilišu" = syn svého boha. V historických zprávách máme, dosud toliko ojedinělé doklady zvláštního pojmenování strážného boha: V nápisech nejstarší šumerské dynastie lagašského státu objevuje se název osobního, či spíše rodového ochranného boha této dynastie, jehož první slabika zněla "Dun …", a jiné podobné božství jménem Nin-šach přisvojuie si pozdější král Urukagina. Každý "osobní bůh" projevoval se vždy spolu se svou bohyní, jež podle všeobecných náboženských názorů byla nutným doplňkem, či ženskou potencí každého mužského božství.

Osobní bůh byl v představě babylonské stálým ochráncem člověkovým, varoval jej předtuchou před hrozícími mu nehodami, byl jeho přímluvcem a prostředníkem mezi ním a nejvyššími bohy: častý jest obraz, jak osobní bůh vede svého svěřence za ruku (drže jej za zápěstí) k trůnu některého božství, od něhož člověk doufá dosíci splnění svých přání. V dalším pak vývoji víry v ochranné duchy rozvíjí se tato v hlubší ethický názor: Osobní bůh jest tak dlouho pomocníkem a ochráncem svého svěřence před útoky démonů, pokud jej člověk neurazí nějakým spáchaným hříchem. V tomto případě stává se pak opuštěný člověk kořistí démonů nemocí. Toto nazírání opakuje se často v příslušných textech pozdější doby a představuje zřejmý pokrok na poli morálky, jež se svými vlivy a následky na osud určitého jedince byla před tím málo ještě doceněna. Než citujme několik původních míst!

Příčinou, proč se na př. ochranný bůh rozhněval na člověka, byl zřejmý projev nevděku, jehož se tento dopustil nesplňěním obětního slibu.V II. desce kouzelného textu Šurpu ve verši 20.-83. obsaženo jest zajímavé, na stejný způsob v egyptských "knihách mrtvých" upomínající veřejné vyznání hříchů ve formě otázek, jež ve vypátraném takto hříchu, jehož se očarovaný, nebo démonem posedlý dopustil, spatřuje příčinu jeho nápotomní nemoci nebo očarování. Mezi jinými hříchy vypočítává se na př.:

"Pohaněl všeobecně nějak svého boha a svou bohyni?
An svým srdcem a svými ústy něco přislíbil, potom však nesplnil?
Zda "darem" jméno svého boha potupil, tím,
že mu něco posvětil a zaslíbil, potom si však podržel ?"

O příčině nemocí, jíž jest opuštění člověka jeho bohem zmiňují se dále jiná místa téhož textu Šurpu. V desce V., 5-6, praví se dále (viz: Jastrow, Religion, str. 328):

"Zlá sudba porazila člověka tak jako jehně,
(neboť) jeho bůh z jeho těla ustoupil!"

Poslední verš jest zvláště zajímavý názorem, že ochranný bůh nestojí snad mimo, nýbrž takřka prostupuje tělo člověka jako jeho duše. O démonech nemoci se praví dále v jednom verši desky VII. výše zmíněného textu (Jastrow: ibidem, str. 332):

"člověka, jenž svým bohem byl opuštěn přepadli a jako šatem jej pokryli".

Ochranný rituál textu Šurpu (deska V.-VI.) směřuje pak mezi jinými také k usmíření osobního boha, jak patrno z těchto dvou veršů (Jastrow: Religion, str. 332):

"s tebou nechť se uklidní srdce mého boha a mé bohyně, kteří rozhněváni jsou.
- - - - - - - - - -
V tom dni nechť "svázané" srdce mého boha a mé bohyně opět se otevře!"

Toto snad dostačí, abychom si podle současných okkultních zkušeností a na základě technické stránky fenomenu ochranných bohů neb andělů učinili představu o pravé jejich povaze a pokusili se je umístiti mezi ostatní nadpřirozené bytosti, zahrnuté pod názvem bohů či démonů.

Jest nepopíratelno, že tak zv. podvědomí bude asi hlavním zdrojem úkazů, připisovaných v babylonském okkultismu osobním bohům.

Tomu by nasvědčoval zvláště názor o pronikání boha tělem a duší člověkovou, jak jsme shledali na př. v jednom ze svrchu citovaných veršů. Osobní bůh byl by tudíž takřka jaksi dvojníkem a představitelem druhého (rozštěpeného) já, dramatisovaným, či transcendentálním subjektem Charles du Prel-ovým, nositelem a původcem oněch úkazů, jež animální theorie von Hartmannovapřipisuje působení podvědomí vůbec.

Tato theorie podvědomí však nestačí, aby nám objasnila příčiny všech fenomenů, připisovaných Babyloňany osobním bohům a bohyním. Jim byly přirozeně kladeny na vrub i jiné projevy a úkazy, přicházející z transecendentálna a pochodící z pramenů, odlišných od osoby pozorovatelovy, jako na př. projevy odtělesněných osobností a vlivy nelidských činitelů ať již démonů, či andělů. Definice ochranných bohů a bohyň zněla by pak, podle našeho názoru takto:

"Osobním ochranným bohem (bohyní) babylonské víry jest personifikovaný a dramatisovaný souhrn všech vztahů, možných v transcendentnu mezi určitým člověkem a absolutnem, s vyloučením však těch, jež probíhají v celé své dráze plání fysickou."

Nemáme místa, šířiti se snad dále o tom, že podobný personifikovaný souhrn možno zcela dobře s vnější stránky magické považovati skutečně za samostatnou bytost, za jakéhosi egregora, či elementála (sic!), žijícího v symbiose s duševní stránkou člověka, s nímž pak sdílí (ovšem v individuelním případe rozličný) aparát paměti a schopností všeho druhu spolu se zdánlivou vnější podobou (po způsobu dvojníka), jak se tato jeví očím jasnovidných kouzelníků a sensitivů vůbec.

Do poslední, třetí skupiny nelidských bytostí náleží posléze onen řád démonů, jenž stojí již jaksi na rozhraní mezi duchy a bohy, jsa bližší těmto spíše než duchům, od nichž jej nadto dělí většinou význačný charakter dobrých bytostí, a jemuž jest cizí zvířecí zloba a nemilosrdnost démonů.

Mezi inteligence tohoto druhu patří: Alad-Šedu, Lamma-Lammasu, Nirgalu, tak zv. "Sedm démonů". Anunnaki, Ígigi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama