MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII....ČÁST I...kap.1

9. května 2007 v 8:42 | danissko |  odborna literatura
knih dr. Oldřicha Eliáše, "MAGIE A DÉMONOLOGIE
VE STARÉ BABYLONII", která vyšla původně na serveru Grimoar.cz.
Kapitola 1.

ZEMĚ A LID.


Motto: Štípil pak byl Hospodin Bůh ráj v Eden na východ…


Dříve než přistoupíme k vytčenému úkolu, pokládáme za nutné seznámiti čtenáře se zemí, jež vydala kulturu tak starobylou a rázovitou, a lidem, jenž od pradávna z generace na generaci dědil a současně spolupracoval na okkultní tradici, jež se stala potom základem západních směrů tajných věd, vládnoucích v Evropě od ranního středověku až po dnes.

Kolébkou této vzdělanosti byla tudíž území v poříčí dvou velkých řek, Eufratu a Tigridu, obtékajících zemi, již jsme si zvykli zváti nedosti určitým názvem Babylonie Tento pojem neodpovídá arci ani tehdejším politickým, tím méně kulturním poměrům. Vedle vlastní Babylonie, to jest území, jež, nehledě k častým změnám hranic během 3-4 tisíc let svých dějin tvořilo obvod politického vlivu města Babylonu, nebo jeho vládců, a jehož rozsah odpovídá nyní zhruba zeměpisnému celku zvanému Irák-Arabi, třeba počítati k Babylonii s našeho stanoviska i bývalou Asyrii, území jižně od této v nynější Syrii, dále některé územní pásy v pohraničním horstvu Zagru, a snad i západní část bývalé Persie při stejnojmenném zálivu. Stručně shrnuto: Babylonií bude pro náš účel veškeré území podlehnuvší vlivům babylonské kultury, zvláště tam, kde stejná, nebo aspoň příbuzná řeč poutala obyvatele oněch zemí k středisku předoasijské vzdělanosti, městu Babylonu.

Jak asi vyhlížela země v ten čas?

Byla zajisté menší ve srovnání s rozsahem nynějším. Za ta tisíciletí od prvých známek vzdělanosti až po naší dobu pracovala vždy neúnavně dvojice mocných proudů Eufratu a Tigridu, zatlačujíc rok za rokem moře dále na východ a zasypávajíc jeho mělké dno aluviální náplavou, urvanou s hor svého prameniště. Zdá se býti takřka neuvěřitelno, že na př. zříceniny starého babylonského města Šurupaku, jež stálo kdysi na mořském pobřeží jsou od něho nyní vzdáleny na 210 km! Tam, kde ležel kdysi ostrov Nituku neboli Dilmun, "jako ryba v moři", jak hlásají nápisy Šargani-šarriho (král Sargon I.) z doby as 2700 př. Kr., rozkládá se pevná zem, v níž ostrov onen dávno zarostl bez památky. Tvrdí-li se o Egyptu, že jest "darem Nilu", mohlo by se obdobně, s lepším ještě oprávněním říci o Babylonii a jejích řekách. Od Samary na Tigridu a Hitu na Eufratu, kde končí vápencová miocenová náhorní rovina, na níž se rozkládala kdysi stará Asyrie, a jež se dnes zove el-Džesiré, celé to prostranství země, nyní Irák nazvané k východu až do perského zálivu nanesly řeky Eufrat a Tigris nikdy neustávající svou činností v době, poměrně geologicky nedávné, většinou již za dnů historických a svědectví člověka. Tehdy také, až do 7. století př. Kr. měly obě řeky svá samostatná ústí do moře, a Šatt-el-Arab, nyní je spojující, jest tudíž jednou z nejmladších řek nám známých. Jak asi vyhlížela ona země, do níž tradice židovská a kanaanská vůbec, svorně kladly legendární Eden - ráj, "gan Eden mi-kedem …" = "ráj v Eden na východ", jak vypráví nám Genese? Před příchodem člověka i dlouho potom ještě rozbíhala se tu poušť a step střídavě podle blízkosti obou řek, nebo některého z četných jejich ramen. Stromoví bylo vzácné, za to rákosí všeho druhu bujelo tu v nepopsatelné hojnosti, podél vod širé travnaté plochy zelenaly se po zimních deštích až do měsíce května, kdy žár slunce, zosobněný ve zvláštním božském jméně Girru, tak jako bůh Sebak v Egyptě obracel step ve vyprahlou poušt. Každoroční pravidelné záplavy Eufratu a Tigridu měnily často tvářnost krajiny: zanášely stará ramena a tvořily nová, ba někdy přenesly i hlavní koryto řeky dále na pravo neb na levo; prudké vichřice bičovaly zemi bouřlivými lijáky, a někdy i jihovýchodní vítr, přicházející z perského zálivu, zvednul svým hrozným tlakem moře, jež pak zalilo nízkou mesopotamskou rovinu, často na ploše mnoha tisíc čtverečních kilometrů za kataklysmatických příznaků takových, že v paměti pozůstalých lidí zůstavilo děsivou legendu o potopě světa. A život této země? Stáda slonů, jež zbyla tu z doby třetihorní dočkala se ještě člověka a žila v bažinách, stále ustupujíc k severozápadu až do konce druhého tisíciletí př. Kr., kdy tito velcí tlustokožci, zvaní šumersky amsi a semitsky piré, pronásledovaní vytrvale člověkem pro svoji slonovinu, byli posléze nadobro vyhubeni. Ještě asyrští králové z 12. století chlubí se ve svých nápisech hojnými úlovky slonů a obraz jejich přichází tu a tam v památkách, zachovaných na naše dny. Divoký skot, zvaný rému, pobíhal ve stádech po stepi do nejmladších dob, a podoby mocných jeho býků zvěčněny na stěnách babylonských bran, na př. na nedávno odkryté hlavní bráně bohyně Ištary v Babyloně. Rohy jejich, tak jako nikde jinde, staly se výhradním, symbolem energie a mužské síly, nápadnou a typickou ozdobou bohů, andělů a konečně démonů, kteří všichni představují se "s rohy po své straně", jak praví nápisy. Jako snad ještě nyní, tak i tehdy dravý lev děsil stáda a pastýře na rovinách sinearských, stáda gazel pobíhala krajinou a za nimi se plížili vlci; v pohraničních lesnatých pohořích, zvaných charšánu ryli šaché - divocí kanci, lesní půdu, na skalách poskakoval směle turráchu - kozorožec, a ptactvo všech druhů konečně oživovalo vzduch od pyšného orla až k něžné holubičce bohyně Nany-Ištary a ptáku, zázračnému podle mínění sousedních národů tím, že každého dne snášel vejce, v jehož jméně kurkú tají se asi nynější název kura domácího.

A když pak člověk se ujal zápasu s drsnou, ale bohatou zemí, změnila se její tvářnost zázračně: tisíce kanálů rozvádělo vodu daleko do vnitrozemí a na jejich hojně svlažovaných březích, odkud musila poušť ustoupiti poražena, vyrůstaly giššimaré - datlové palmy, dávající lahodné plody a opojné víno, rděla se bohatá vinná réva a vlnily se lány obilí několika druhů a olejodárná "rostlina slunce", jejíž asyrský její název "šamaššamu" zaznívá dosud v nynějším jméně sesám. Kultura půl čtvrtého tisíciletí a neúmorná práce asi jednoho sta generací vytvořila ze země jedinou zahradu, předmět závisti a legend o báječném ráji u méně pracovitých či šťastných sousedů.

Třeba se však zmíniti o národech, jež v oněch dobách zalidňovali zemi mesopotamskou, t. j. Assyrii na severozápadě, hlavně však Babylonii a zemi chaldejskou na jihu a východě.

Víme již z bible, že na př. Židé neuznávali Babyloňany za čisté Semity a představovali si, a to právem, město, zemi a lid babylonský jako zmateninu národů, nápadnou do té míry, že dala v bibli podnět vzniku pověsti o zmatení jazyků při stavbě Babelu. Skutečně, Babylonie, a zvláště její hlavní město Babylon, jež představovalo mozek i srdce tehdejšího předoasijského světa, stávala se v různých časových obdobích cílem vpádů sousedních národů, jejichž vlny, opadnuvše vždy po čase, zanechaly v rasových známkách, kultuře, náboženství, magii, své nesmazatelné stopy, jež se kombinovaly s předešlými a vytvářely onen typ svérázného obyvatelstva hlavně v Babyloně usazeného, jež se potom hrdě zvalo "maráni (maré) Babili", t. j. synové babylonští. Vyličme stručně, pokud jest to pro náš účel nutno, postupně lidské vlny, jež se převalily Mesopotamií a vládly jí krátce či dlouho, aby zanikly, neb se assimilovaly s ostatním lidem, zde již usedlým.

Prvými historickými obyvateli země byli Šumerové. Toto pojmenování zajímavého národa, jemuž Babylonie vděčí svou kulturu, ustálilo se teprve nedávno. Název tento není ani původním. Šumerové sami zvali se "lidem Engi" a zemi svou ki (země) Engi. Po dlouhé řadě sporů o jejich, rasové příslušnosti nabylo vrchu posléze mínění o jejich mongolském, resp. turánském původu. Jest jisto, že nesídlili původně v Babylonii. Jejich vlastí byla nepochybně střední Asie, kde žili snad ještě ve spojitosti s ostatními příslušníky mongolské rasy. Pohyb Šumerů na jihozápad, jenž se udál z neznámých nám příčin ještě v době předhistorické, jeví se nám jako první veliký nápor Mongolů v historii, na západ, a snad jako prvé stěhování jejich vůbec, neboť teprve asi za dva tisíce let poté hrnuli se předkové nynějších Číňanů do Číny, aby zalidnili poříčí Žluté řeky a položili tak základ veleříši Středu. Ono stěhování Šumerů, jež se událo as v pátém tisíciletí př. Kr. mělo svou etapu v kraji východně od Mesopotamie na severním pobřeží perského zálivu v zemi elamské, na dvojříčí nynějších řek Kerchá a Kárun, kde později stála říše elamská s městem Šušun, Susách pozdějších Peršanů, potomních dědiců elamských. V této zemi zdrželi se Šumerové asi nedlouho a musili pokračovati opět ve své cestě na jihozápad, až se definitivně usadili v sousední východní části babylonské nížiny. O jejich pohybu v Elamu nemáme ovšem historických zpráv, pouze nálezy nejstarších kulturních památek šumerských, jež se vyskytají jen v těchto místech podávají nám svědectví o jejich pobytu v této zemi. O původu Šumerů z centrální Asie krom nepochybných rasových a jazykových známek svědčí i temné náboženské reminiscence, jež kladly sídla národních bohů utkvěle na temena hor v dalekém severovýchodě, snad vzpomínkou na jejich původní vlast kdesi blízko pohoří Pámiru. Také celkový ráz původního náboženství svědčí, jak ještě uslyšíme, o jejich příbuznosti s náboženskou kulturou a prvky vnitroasijskými, hlavně mongolskými. Cesta z Elamu do konečné jejich vlasti dála se snad po moři perským zálivem, cestou to, kudy opačným směrem později často se ubírali dobyvatelé, nebo prchaly před nimi kmeny, jako na př. za assyrského krále Sinacherby (Senacherib). Této okolnosti by aspoň nasvědčovaly pověsti o "rybích lidech" v mythologii šumerské. Pohyb do Mesopotamie, jenž se udál patrně pod nátlakem jiných národů, snad pozdějších Elamitů, již místo Šumerů nad perským zálivem zabrali, byl velevýznamnou událostí v historii šumerské. Tlakem okolností ocitl se jejich lid pojednou v rozsáhlé, ba téměř liduprázdné rovině, dosti přirozeností svou úrodné, avšak nesmírně nejisté stálými, nepředvídatelnými záplavami, jež znemožňovaly téměř úplně klidné usídlení v zemi. Tato okolnost byla však právě zkušebním kamenem národní energie. Méně zdatný lid zahynul by za podobných poměrů brzo, neboť další postup na západ byl znemožněn ostatními národy, daleko silnějšími počtem nad nárůdkem Šumerů. Vytrvali tudíž, pustili se do boje s přírodou a zvítězili nad ní. Tento boj přinesl jim krom zajištění existence i dobrodiní kultury; jí se povznesli vysoko nad okolními kočujícími barbary. Jejich největším nepřítelem byla zprvu voda. S ní zápasíce, chránili se hrázemi proti záplavám, o jejichž katastrofálním rozsahu v nízko položené hliněné rovině, v níž kámen byl téměř zcela neznám, nedovedeme si učiniti představy. Dobrodiní vody bylo opět využito odváděním vodních přebytků průplavy hluboko do neúrodného vnitrozemí, jež v blahodárném styku s tekutým živlem pokrývalo se brzy vegetací. Nedivno tudíž, že hlavním božstvem Šumerů v praktickém životě byl bůh vod Éa, jenž byl zároveň čarodějným bohem magie kať exochén.

To byli tedy prví známí obyvatelé Babylonie a tvůrci její kultury a okkultních nauk, Šumerové, vlastním jménem národ Engi. Sídlili většinou při moři; tato část Babylonie na jihu slula tudíž po nich později "Šuméru". Dále na severozápadě asi k poledníku města Babylonu jmenovali svou zemi (ki) Ura. Rozdělili se brzy na četné městské státečky, jež spolu stále zápasily o nadvládu. Do pravidelného běhu historie, kdy známe zde již jména měst a jejích vládců, vstupují před r. 3000 před Kr. Vnitřními zápasy seslabovali se pomalu, až do jejich země počal vnikati druhý národ. Tím jsou semitští Akkadové. Název tento byl až do nedávna zaměňován se jménem Šumerů. Mluvilo se tudíž o Šumerech, (jak je nyní ustáleně nazýváme), pode jménem Akkadů. Tito Akkadové, před tím neschopni podmaniti si přírodními kataklysmy zhusta navštěvovanou vlast Šumerů, počali nyní značným poměrně počtem vnikati do jejich země. Původem kočovní pastevci, pocházeli z Arabie, oné pravlasti semitských národů a žili způsobem stejným, jako podnes kočovní arabští potomci. Jako Semité vůbec, vynikali přirozenou energií a snahou přizpůsobovací. Dík této přijímali snadno šumerskou kulturu, mravy i vzdělanost, náboženství a písmo, zachovávajíce však při tom svoji řeč a národní svéráz. Oproti Šumerům, kteří si na př. holili nejen vous, nýbrž i vlasy a obočí, nosili hustý a dlouhý černý vlas, zvouce se proto sami "nišé salmát kakkádí", t. j. "černohlaví", kdežto Šumerové jmenovali je (lid) Urdu. Vnikali tudíž do okrajních měst, usazovali se v nich, nebo sloužili jako námezdní vojíni v četných drobných válkách šumerských vladařů, a zatím co živel těchto pomalu vymíral, nabývali v zemi převahy. Prvé politické nadvlády domohli se tehdy, když poslední šumerský výbojce a sjednotitel země, král Lugal-zagizzí byl patrně zajat a odstraněn jedním z vojevůdců svých pomocných akkadských pluků, jenž pak pode jménem Šargani-šarrí (Sargon I.) založil kol roku 2700 př. Kr. prvou dynastii "králů šumerských a akkadských". Tento titul, jenž, byv později nahražen titulem "šar Babili" (král babylonský), měl ve své době význam takový, jako titul císaře římského ve středověku, vyjadřoval jednotící ideu země. Byli tu nadále sice dva národy o dvou diametrálně se různících jazycích, avšak jediná kultura, náboženství a okkultismus, vesměs šumerského původu a systému, od prvků základních až do jednotlivostí. V dalším průběhu historie ustupoval a stále více mizel národní prvek šumerský, lid vymíral, neb se rasově assimiloval a skřížil se semitskými svými sousedy. Kol r. 1000. př. Kr. mizí konečně lid šumerský jako zvláštní rasa úplně z historie. Jejich kultura však zůstala a řeč vyhynulého národa jako mrtvý jazyk stala se řečí vědy, hlavně však náboženské liturgie tak, jako byla mrtvá latina obřadním jazykem katolické církve a řečí vzdělanců od středověku až po dobu nedávnou. Na ustálený národní ráz země Šumerů a Akkadů neměly potom po nějaký čas přílišného vlivu ani neustále se opakující a po tisíciletí trvající nájezdy loupeživých Elamů, národa to podnes záhadného rasového původu, jenž, jak svrchu řečeno, vytiskl v ranní historii Šumery a usadil se v jejich tehdejších sídlech na severní straně perského zálivu. Historie se však ráda opakuje. Asi pět století po Akkadech počal se stejným jako oni způsobem vtírati do země taktéž semitský, a sice kanaanský národ Amoritů, z bible již dobře známých. Také lid tohoto kmene vstupoval do vojska vládců oněch států, jež na půdě kdysi šumerské vznikly rozpadem pozdější, původně jednotné říše Šargani-šarriho a jeho dvou nástupců z téže dynastie. Konečně jeden náčelník z kmene Amoritů, jménem Sumuabu učinil se samostatným, a založil v dosud bezvýznamném a téméř neznámém městě Babilu (Babylon; šumersky Ka-dingirra, což obé značí "Brána boží") říši, jež energií a válečnickým štěstím jeho deseti nástupců z tak zv. 1. dyn. "z Babilu", rozšířila se po celé východní Mesopotamii (býv. Šumersku a Akkadsku) a dala jí jméno "mát Babili", t. j. země babylonská. Tito Amorité krom tělesné zdatnosti nepřinesli do nové své vlasti celkem nic nového a podlehli brzo skvělé a silné kultuře šumersko-akkadské úplně. To platí hlavně o okkultismu, jenž příchodem Amoritů do Babylonie ničeho nezískal. Nyní byla tudíž na čas konsolidována národnostní situace v Babylonii po dobu vlády I. dynastie od krále Sumuaby až k 11. a poslednímu králi, jménem Samsuditana. V téže době as byla kolonisty babylonskými kultivována také Asyrie, jež jeví od počátku tytéž znaky vzdělanosti, jak v řeči, náboženství, tak i okkultismu, jako země mateřská. Tehdy ovšem byli králové asyrští ještě v područí vládců Babylona a ono smrtelné nepřátelství mezi oběma státy, jež udává směr dějinám asyrsko-babylonským v 1. polovici posledního tisíciletí př. Kr. a jež přineslo konečně Asyrii úplnou záhubu, nemělo vypuknouti ještě po řadu staletí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama