MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII...ČÁST I...kap.3

9. května 2007 v 8:48 | danissko |  odborna literatura
Kapitola 3.

NÁBOŽENSTVÍ

Soustavný přehled.


Má-li se vystihnouti spolehlivě zřídlo okkultní filosofie některého isolovaného národa, jest nutno seznámiti se především s jeho náboženstvím. Magie byla totiž vždy nerozlučně spojena se souhrnem vztahů člověka k nadsmyslnému světu, ztělesněným ve formě určité věrouky. Církevní obřady, ty byly a jsou magickými úkony, prováděnými ať vědomě či nevědomě; kněz, prostředník mezi člověkem a božstvím jest officielním magem, a konečně zvláště polytheismus vždy úzce souvisí s uznáním hierarchie nelidských bytostí mezi bohem a člověkem, jež zoveme démony.

A ve staré Babylonii nebylo tomu jinak. Chceme-li tudíž vniknouti do základů a systémů okkultismu šumersko-semitského, nutno předeslati nejprve stručné pojednání o náboženských principech těchto dvou národů a jejich bozích.

Stejně, jako se různila rasa a řeč Šumerů a Akkadů, tak diametrálně protivné téměř byly zprvu jejich náboženské systémy. Na jedné straně všem Semitům podnes vlastní, buď zjevný, či jen latentní monotheismus, na druhé straně princip mongolské filosofie, jež, jako u Číňanů, nesnaží se nikdy dopátrati nejvyšší bytosti, boha, nebo bohů, nýbrž hned za světem lidí naráží na svět duchů všech možných skupin a na nich buduje pak své náboženství. Nic tak necharakterisuje mongolský systém filosofický, jako na př. základní víra japonská od nejstarších dob: Šinto, jejíž hlavní myšlenkou jest uctívání Kami, t. j. duchů. Úcta k předkům a klanění se jejich stínům jest i u Číňanů východiskem a koncem náboženských principů a vší ethiky, neboť pojem Boha - Šang-ti, byl vždy říši Středu pouze mlhavým, metafysickým pojmem, vzdáleným všeho praktického využití.

A tato víra v duchy, tento animismus, jenž obklopuje na všech stranách a za každých okolností svět lidí kruhy nesčíslných démonických bytostí, a nezná původně vůbec bohů v našem smyslu, byl též náboženstvím šumerských nomádů, když v pradávné době vtrhli ze severovýchodní elamské hornatiny do rozsáhlých rovin sinearských. A s jejich animismem střetl se zde pak dosud nejasně vyhraněný monotheismus ak-kadských kočovníků. Těmto byl tehdy ještě název ilum - bůh jménem vlastním, nejvyšší, jediné bytosti, nikoliv názvem druhovým. Původní tvar tohoto slova zněl as společně všem semitských kmenům, když v pravlasti své Arábii žili v mlžném dávnověku ještě v jednotě kulturní a jazykové. Tím jménem bylo slovo El. Význam jeho, tak primitivně krásný a ušlechtilý, jak jej důtklivě hájí asyrolog Delitsch, značí prý "Cíl". Bylo by to pozoruhodně vysoké pojímání boha u barbarského národa, náležejícího takřka ještě kamenné kultuře, když jediným tímto slovem shrnul člověk všecko své lidské snažení, všechen účel existence světa k jednomu pojmu, k němuž vše směřuje, k Bohu, jakožto nejvyššímu Cíli.

Z tohoto jména El vyvinulo se pak akkadské ilum, asyrské ilu, jež překládáme slovem bůh. Množné číslo jest iláni(m), nebo ilé, femininum ilatum, iltu, s množným číslem ilaté, ilté = bohyně. U kanaanských Semitů zůstala původní forma názvu El spíše nezměněna. Z ní vzniklo starožidovské El Eljon; El Svrchovaný, jemuž se klaněl biblický Malkizedek, král města Urusalimu, pozdějšího Jerúšalajim = Jerusaléma, z něho se pak vyvinul konečně známý název Elohím, což jest vlastně pluralem rnajestatikem od jednotného čísla Eloah. Pokud lze sledovati podrobněji vývin, jímž se brala myšlenka jednoho božství již u Semitů samých, stalo se z vlastního jména El abstraktní označení všech vyšších bytostí tak asi, jako ze staroasijského božství Baga vzniká u Slovanů pojmenování nadsmyslných božských inteligencí vůbec. (Bóg, Bůh.) A jak se od sebe počaly rozcházeti semitské kmeny, kdysi snad jednotné ve své arabské pravlasti, jak se počala rozlišovati jednotlivá nářečí a politicky krystalisovaly zárodky potomních čtyř velkých skupin arabských kmenů, totiž Midjánských (Madianských), Sábských, Hadramautských a Katabánských, tak pozbývalo ono původní jméno boží určitého, výhradního významu: stávalo se bezobsažným pojmenováním Nejvyššího, jenž podle svých různých vlastností, ctěných tu i onde, počal přijímati nová jména, jež se stala časem samostatnými božskými názvy, samostatnými bohy. Tak vznikla již dávno božstva Arabů, ctěná dlouho až do dob Mohamedových: Gát nebo Manát: Osud, Debora: Včela, Uzza: Vládkyně, Aththarí: Zavodněná Země, a z toho snad jméno Ištary, etc. Řevnivostí jednotlivých kmenů vynášeni bozi, jež právě dotyčný kmen ctil, vůči božstvům kmenů nepřátelských: srůstali s kmenem svým a tyto projevy a aspekty původně jediné bytosti staly se národními ochránci a božstvy rodů a pak měst, když Akkadové vtrhli do Sinearu a stávali se usedlými, zakládajíce nová, nebo dobývajíce stará šumerská města. Zde zajisté pak působila i představa osobního, ochranného ducha Šumerů, jenž stojí podle jejich víry po boku každého člověka, čímž nabývá platnosti náboženská spekulace: má-li každý jedinec svého boha, není příčiny, proč by i národ, jako vyšší jedinec postrádal svého individuelního božství. A tak se vyvinuli v Babylonii měštští bohové v těch dobách, kdy každé město bylo pravidelně státem pro sebe, zvaní prostě bélům (pán [města]), u kanaanských kmenů Baal, množné číslo Baalím - bálové bible. Tito bozi byli různí podle původních aspektů neb vlastností božské Jednoty, oblíbených tím, neb oním kmenem či národem. Tímto způsobem se vyvinulo polytheické náboženství semitských Akkadů. Avšak ani animistická víra Šumerů nemohla již odolati vlivům jejich sousedů. Tento lid, jenž neměl původně bohy, nýbrž toliko duchy, většinou nepříliš určitě differencované, počal s postupem své vzdělanosti rozlišovati pomalu jednotlivé třídy geniů a démonů. A ještě jeden důvod, obecný všem náboženským spekulacím počal se uplatňovati: Pokud ještě žili Šumerové ve své, poměrně bezpečné vlasti na vysokých planinách asijských pohoří a v zemi elamské, a pokud se oddávali pouze kočovnému pastevství, nejevili hrubě zájmu pro přírodní jevy vůkol, jež neměly pro ně dosud valně významu. Když se však usídlili v poříčí mesopotamském a pěstováním rolnictví stali se úzce závislými na půdě, byly to především blahodárné jednou, jindy zas katastrofální záplavy, jež nutily je zajímati se nejprve o jeden živel: vodu, závislost pak rolnictví na slunci a ročních obdobích, různá povaha země, (neboť jen úrodná, květenu vydávající půda tvořila základ všeho jejich bytí), obé je naučilo ctíti nové božství: Utu čili Babbara, boha slunce a bohyni vegetace, krásy, ženskosti a lásky, prostě zvanou Paní: Ninna, (jež postupem času ovšem získala mnoha jiných jmen).

Také pro Babyloňany typický chronologický a historický smysl, vlastní as především Šumerům, jako příslušníkům mongolské rasy vůbec, vytýčil jedinečný význam, jaký měl měsíc, ctěný pode jménem bůh Sin, vzhledem k pravidelnými nápadným změnám měsíčních fásí, jež jsou velecennými ukazateli času, spíše než daleko nesnadněji sledovatelné změny sluneční deklinace. Na tyto změny a vývoj uctívání bohů nad démony mělo tudíž vlivu více činitelů, již ovšem pracovali hlavně pod vlivem semitských sousedů a jejich polytheického systému. Jako důkaz pro theorii semitského vlivu na vznik uctívání božstev u Šumerů máme nepopíratelný zjev, že Šumerové, ačkoliv sami chodili bez vlasů i vousů, ba i obočí si holili, představovali si své bohy vždy s vousem a vlasem, tudíž zcela po semitsku. Na druhé straně opět jako doklad o směru vývinu šumerských božstev z původního animismu svědčí hlavně ta okolnost, že démoni šumerští představovali podle svých jmen vždy jednotku nebo skupinu bytostí určitého druhu; jména démonů byla jména kolektivní, jež přicházela v textech vždy v čísle jednotném, zřídka množném. Kromě toho hlavně v nejstarší době uplatňovala se spekulace odvozovati tehdy vládnoucí, nové bohy od sedmice nejvyšších démonů či geniů, jimž dávána odtud též jména známých bohů s dosti nedůslednou libovolností, jen aby bylo podepřeno spojení obou náboženských soustav: víry v duchy a polytheismu. Naproti tomu přirozeně vysvětlitelno okolností, že Akkadové přijali písmo a vůbec veškerou kulturu od Šumerů, má většina semitských božstev jména šumerská, nebo aspoň vzniklá z těchto názvů.

Pozoruhodný onen vývoj deismu z animismu udál se ovšem již v praehistorické době, nebo na jejím sklonku; alespoň na úsvitu historické éry, před r. 3000 př. Kr. máme též již u Šumerů systém městských bohů po vzoru akkadském. Netřeba připomínati, že rozvojem víry v bohy neutrpěla prvotní víra v démony, a vůbec bytosti, stojící mezi bohem a člověkem. Naopak vznikla v důsledku toho dokonalá náboženská soustava, jež postupujíc od člověka k bohu nenechává mezer ve všudypřítomném životě, jenž vše naplňuje, ana každá věc a každý pojem vůbec oživena jest jménem nějakého démona.

Stručně řečeno: Náboženský systém semitský oplodněn byv animistickou soustavou šumerskou dal vznik Pantheismu, resp. Polytheismu, jenž s hlediska okkultní filosofie možno považovati za nejdokonalejší svého druhu. Takové jest aspoň moje mínění. Nejvíce z obou činitelů získali Semité. Jest skutečně nápadnou okolnost, že na př. Egypťané nemaji vedle svých bohů vůbec říše duchových bytostí a neměli proto ani démonologie. Příčina jest tu na snadě, uvážíme-li nesmírný význam, jaký připisovali záhrobnímu životu, v němž se vyčerpávalo mnohdy všecko jejich světské snažení a každá, mimo všední život mířící myšlenka. Pak pochopíme, že pojem ducha jako odtělesněné lidské bytosti byl tak převažujícím, že Egypťané prostě nedovedli si představiti jiné záhrobní nebožské bytosti krom duší lidských.

Ovšem postupem času vždy více vnikaly cizí, hlavně babylonské vlivy i do isolované před tím země Khemi. Alespoň na sklonku egyptské epochy objevuje se i zde dosti vyvinutá demonologická soustava, vzniklá ovšem na podkladě cizí náboženské spekulace a postrádající původních rysů. U Semitů však, v protivě k africkým Chamitům, chybělo opět pojetí posmrtného života téměř úplně příčinou hrubě materialistického založení této rasy, jež lpějíc pouze na životě pozemském, nestarala se téměř zcela nic o svět záhrobní. Tento názor nápadně proniká i morálkou a životní filosofií Babyloňanů, třebas tito v tomto bodě podlehli v mnohém animistickým vlivům šumerským. Vše téměř, co o záhrobním životě a osudech zemřelých známe, v náboženství a okkultismu Babyloňanů, jest dílem Šumerů, jak patrno již z názvů a názorů. A nebylo čtenáři bible (star. zákona) nikdy nápadno, jak málo se zde činí zmínka o mrtvých, jak malá péče se věnuje pohřbu a hrobům, i vynikajících jedinců - králů na př., proti Egyptu a jeho péči o mumie a hrobky, jejichž stavbě, jako u pyramid, věnují se síly celého národa? Vše, co obsahuje bible o pohrobním životě, tyto nepatrné zmínky z časově pozdních žalmů, na nichž pracují zjevně vlivy babylonské kultury z doby zajetí babylonského, vděčí ve všem všudy jen názorům šumersko-babylonským, již od jména šeól, t. j. říše mrtvých vycházeje, jež jest odvozeno z babylonského šuálu. A uváží-li se tudíž hmotařské a hrubé založení původních Semitů, jimž byla nezbytnou teprve obroda šumerskou kulturou, jsme skorem v pokušení tvrditi proti Delitschovi, že vznešeně krásná myšlenka o jediném božství prvních Semitů, jež sluje El - Cíl, vyplynula ne tak z hloubky náboženského roznícení a filosofie, nýbrž spíše z nedostatku zájmu a materialistického pohodlí, jímž shrnuta byla prostě veškerá metafysika v jediný pojem a pod jedno slovo, bez ohledu na podrobnosti a bližší vztahy.

Bude však nutno nastíniti stručně hlavní konkretní rysy náboženství šumerského, jehož soustavu pak Semité přijali zcela za svou. V té době pak, kdy se přetvářel původní animismus v pojem deismu, jest přirozeno že prvým, dosud blíže nedefinovaným božstvím se stalo Nebe, jako nejmarkantnější východisko a dějiště přírodních zjevů, jež počaly zajímati obyvatele nyní usedlého a tím na přírodě závislého národa. Nebe slulo u Šumerů An nebo Anna, prvý a nejstarší bůh národa. Dokladem o jeho stáří jest příliš primitivní a generalisující pojímání, jež pak sdílí osud všech podobných božstev i jiných národů, a stávajíc se abstraktním, zatlačováno jest brzy jinými, životnějšími božstvy. (V tom směru bylo by význam boha Anna srovnati nejlépe s neosobním významem, jakého dosáhlo pojetí "Boha" (Tian a Šang-ti) na př. v Číně.) Než dále: Klínopisný znak pro pojem Anna, osmicípá hvězda, nabyl postupem času širšího smyslu: čte se dingir, šumersky a akkadsky ilu(m), t. j. bůh vůbec, a píše se zásadně před jmény všech ostatních bohů i démonů. Stejný asi osud sdílelo, jak řečeno, semitské jméno El, ilu: bůh. Akkadové, přejavše do svého pantheonu také zvláštního boha Anna, četli jeho jméno ve své řeči Annum, pak Anu. Poněvadž Šumerové myslili si vždy své bohy oboupohlavně, uctívána i ženská potence Annuova pod týmž jménem, v písmu však s předkládanou značkou "sal" (žena). U Semitů slula pak tato bohyně Annatum, Antum, později Anatu (Annatu) nebo Annunítu. Ač se jakkoliv měnil postupem dob babylonský pantheon, na nějž i politické změny a vlivy jevily značný účinek, zůstával bůh Anu, třebas často vzdálený praktického uctívání, povždy theoreticky nejvyšším bohem, králem nebeských a pozemských archandělů a otcem bohů i bohyň. Jeho pocta udržela se vždy zvláště v městě Uruku, (Erechu bible), jinak sídle bohyně Ninny; tam stál od prvopočátku jeho chrám, zvaný É-anna, t. j. "dům nebes". Na severu země, v nyní neznámém, kdysi slavném pohraničním městě Dur-ilu (Déru, šumersky: Dur-anki) ctěn byl nejvíce v chrámě svém É-dim-gal-kalama (znamená asi: "Veliký dům země").

Druhým bohem, jehož sláva v magii nade všechny bohy zářila bylo zosobnění živlu vodního, bůh Éa. Jméno toto, vždy nezměněně i Semity takto vyslovované jest šumerské, a značí: "Dům vod". Nesmírného jeho významu v babylonském okkultismu bude časteji ještě vzpomenuto při jednotlivých kapitolách. Ctěn byl vždy hlavně v městě Eridu (nebo Nunki), ležícím tehdy na břehu moře; nyní na jeho místě stojící osada arabská Abu-Šahrein jest ovšem moře na hony vzdálena. Zdá se, že právě veliká úcta, jíž se vždy těšil, nedovolovala ani, aby byl ctěn někde jinde, než ve svém městě na pobřeží onoho živlu, jehož byl představitelem a vládcem. (Bližší o něm a jeho ženské potenci viz dále ve zvláštní stati o bozích kouzel.)

Třetím hlavním bohem byl Enlil či Ellil, též Inlil. Jméno jeho zajisté značí původně Pán (En) vzduchu (lil), ač na, př. Jastrow tomu odpírá. Nutno si představiti, že prvotním Šumerům, když vtrhli do potomní své vlasti nejvíce tři představy, hrozivé a nadějné zároveň vtíraly se do vědomí a paměti: Širé nebe nad hlavou, zářivě modré ve dne a tisíci hvězdami poseté v noci: Tento dominující zjev stal se tudíž bohem prvým a nejvyšším (Anna). Pak vodní živel, burácející daleko do pevniny mořskými přívaly a zatápějící zemi sty ramen a lagun dvou mocných řek: to byl bůh Éa. A co zbývalo konečně třetího mezi nebem a zemí mimo vzduch, když země sama byla tak chudou, tehdy na počátku bezvýznamnou a v záplavách pomíjející? Proto bůh vzduchu Enlil stal se třetím v oné nejvyšší trojici, jež byla vzorem trojici křesťanské, neboť Anu, toť Bůh Otec, Enlil: Bůh Syn a Éa, "pán moudrosti": Duch svatý.

A když pak lid šumerský při svém stěhování postoupil dále na západ a zakotvil posléze svými městy a osadami na pevnině, vodě již vyrvané, stržen byl i Enlil se svého prestolu vládce a boha vzduchu, a stal se božstvím Země, i jeho manželka Ninlil (původně Paní vzduchu). Sídlem jeho bylo pak slavné město Nippur (nyní osada Niffer), jehož sláva nezbledla později ani před významem Babylonu. V pahorku, jenž sluje nyní Bint-el-amir objevily se, pensylvanskou universitou v r. 1889 vykopané mohutné zbytky stavby jeho hlavního chrámu země, jménem É-kur, t. j. "Dům hory". Jakožto král původně vzduchu vládl Enlil povětrné říši démonů; tato vláda zůstala mu však i tehdy, když se stal výhradně bohem země, tím spíše, že i celé skupiny duchových bytostí byly přitaženy zemí a staly se tak obyvateli hlavně pouští. (Jako vládce Země zván byl Enlil, na př. v kouzelných textech, šumersky Lugal Kurkurra = král zemí, babylonsky Bél matáti, nebo stručně Bél = Pán.)

Tato nejvyšší trojice: Anu, Éa, Enlil (Bél) byla pak nezměněným sloupem, kolem něhož se kupila v čase všechna ostatní stálá i pomíjející božstva po dobu čtyř tisíciletí. Byla to božstva původně většinou lokálního významu; ta pak z nich, jež representovala všeobecnou některou ideu jako vynikající manifestaci Nejvyšší Bytosti v určité její vlastnosti, došla uznání v celé zemi. Na př. sluneční božstvo Šamaš (slunce asyrsky: šamšu), šumerský Babbar, Adad, babylonsky Ramánu = "hřmící", jako bůh bouře a války, a jiná ještě božstva. Někdy politický význam města, v němž určitý bůh ctěn, vynesl jej na čas v čelo celého pantheonu. Většina těchto bohů neb bohyň ocitá se v bližším poměru s babylonskou magií a theurgií, a proto bude na svém místě o nich promluveno zvláště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama