MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII....ČÁST I...kap.4

9. května 2007 v 8:52 | danissko |  odborna literatura
Kapitola 4.

PANBABYLONISMUS.


Domníváme se, že v tomto spisu a na tomto, jaksi ještě úvodním místě jest nutno promluviti též něco o t. zv. Panbabylonismu.

Odmyslíme-li si přímo trapnou nevšímavost k orientálním, zvláště semitským kulturám a asyrologii, jak se jevila před válkou u nás, (a ještě se bohužel jeví), ve skutečnosti, že pro tento obor nebylo dříve vůbec stolice na fil. fakultě pražské university, zatím co u prof. dra Hazuky na fakultě theologické byli dva posluchači v asyrologii již zvláštností (mluvím z vlastní zkušenosti), jest přímo s podivem, že se našeho vědeckého světa nedotekl téměř nic onen veliký literární a doktrinářský boj, jenž zachvíval před dvaceti léty a dosud ještě německou vědou pod heslem Panbabylonismu, nebo "boje o Babel a Bibli"! Jsou ovšem ty tam časy, kdy český národ ještě ne zcela přemožen klerikálním temnem byl horlivým a nadšeným čtenářem bible, zvláště starého zákona, tak jak jest podnes samozřejmou věcí u evangelických národů germánských! Než co jest to vlastně Panbabylonismus? Jméno, dané zastáncům onoho směru vlastně jejich protivníky s jistým ironickým přídechem, značí směr, jenž v uvážení podivuhodné výše a povahy babylonské kultury, odkryté hlavně objevy posledních 50 let, prohlašuje tuto vzdělanost matkou nejen celé předoasijské a severoafrické vzdělanosti ve starověku a prostřednictvím Arabů podnes, nýbrž i kultury evropské, staré, střední i nynější vůbec, ba v mysli některých příliš horlivých zastánců tohoto směru i kultury světové v nejširším rozsahu. U Němců, kteří vždy tíhli spíše než my k Orientu a jeho vědám ať z důvodu důkladnějšího zájmu o bibli, nebo z politických tendencí, vtělených v heslo Drang nach Osten, způsobila svého času obrovskou sensaci prvá ze tří přednášek asyrologa Bedřicha Delitzsche, nazvaná Babel u. Bibel. Konala se 13. I. 1902 v Berlíně před "Něm. východní společností" za přítomnosti císaře Viléma, a dnes 1. II. "na nejvyšší přání" opakována v královském hradě. Jí následovaly brzy další dvě doplňující přednášky. Účinek jejich byl nejvýš významný. Vznikla ihned a stále vzrůstá s pravou německou důkladností a pohotovostí celá nesmírná literatura o tomto předmětu pro i proti. Poctiví asyrologové střetli se tu se zavilou a neinformovanou fanatičností hlavně orthodoxních pastorů, (katolické pátery ovšem nevyjímaje), kteří nemohli a nechtěli pochopiti, že celý "starý zákon", jimi dosud prohlašovaný za božské zjevení, odkryl se pojednou jako snůška více méně podařených plagiátů starých babylonských vzorů ať v literatuře, náboženství či kultuře vůbec. Lituji, že mi nelze z nedostatku místa dotknouti se blíže předmětu tak lákavého, musím se omeziti pouze na několik stručných poznámek.

Jest jisto, že nelze dáti ve všem všudy víry universálním thesím některých Panbabylonistů, kteří chtějí odvozovati původ všesvětové kultury z rovin sinearských. Právě tak směšné bylo by tvrzení, že na př. luk jako zbraň pochází z Babylonie, protože tam se právě též v nejstarších dobách vyskytá. Vznikl-li člověk, a to nutno předpokládati, z několika různých párů pralidí na více místech naší zeměkoule najednou, jest již sám sebou vyloučen jediný původní zdroj a zřídlo lidské kultury. Tím ovšem nechci popírati skutečnost úzkého duchovního příbuzenství všeho lidstva navzájem, jež pramení zajisté z jediného jinak a všemu lidstvu společného zřídla Praduše našeho světa. A právě z této transecendentální vyšší jednoty můžeme usouditi, že všechny jednotlivé kmeny lidí, vzniklé odděleně na tváři země měly současně a nezávisle na sobě společné ideje a latentní schopnosti, jež ve stejném celkem prostředí na zemi daly vzniknouti ovšem jen v základních prvcích kulturám v základě podobným, ne-li stejným a to bez vzájemné souvislosti. Tak na př. idea boha v náboženství, písmo v kultuře, zbraně a nástroje praktického života, magické prvky a principy, mohly vzniknouti zcela nezávisle na sobě v různých krajinách světa buď současně, nebo též postupně. To platí s absolutní jistotou ovšem jen o základních rysech kultury. Nalezneme-li však u jednoho národa věci neb poznatky, jež v jednotlivostech jeví jistou charakteristickou pečeť, jež jinak všeobecně a ve velkém rozsahu jest vlastní určitému druhému národu, pak můžeme směle mluviti o sukcessi, o nepopíratelných vlivech onoho druhého národa na prvý, třebas nám někdy spojovací články tohoto vlivu nejsou zcela patrny. Tolik lze říci o Panbabylonismu, o němž ostatně platí zásada medio tutissimus ibis - střední cesta jest nejbezpečnější. (Názor ten zastává u nás i vynikající asyrolog prof. dr. Hrozný.) Ostatně to, v čemž již nyní můžeme podle výše řečené zásady shledávati zcela bezpečně nepopíratelný vliv babylonský, jest již rozsahu takového, že převyšuje i dosti neskromná přání. Tento soud možno vyřknouti hlavně o bibli, zvláště o starém zákoně. Myslím, že v tomto bodě stačí citovati výrok dra Jeremiase, jednoho z hlavních "Panbabylonistů", jenž uvádí zmíněný svůj úsudek v jedné z nejprvnějších svých prací (Die babyl.-assyrischen Vorstellungen vom Leben nach dem Tode, Lipsko, 1887, str. 106), kdy Panbabylonismus sám byl téměř ještě v plenkách: "Úzký vztah semitských Babyloňanů-Asyrů k řeči, mravu a způsobu myšlení Israelitů jest skutečně překvapující." Od těch dob zásluhou hlavně Jeremiasovou byl Starý zákon v celém rozsahu propitván tak, že není snad místa v něm, pro něž bychom nenalezli ať v myšlení či podání zaručenou originelní obdobu v oblasti babylonské literatury a kultury. Pokud se týče jiných dokladů o ohromném vlivu babylonských ideí, žijících třebas neznatelně podnes tam, kde bychom toho nejméně čekali, uvádím tyto příklady: Nebylo na př. některému z čtenářů napadne, že my a vůbec celý vzdělaný svět počítáme sedm dní do týdne? Toť právě dědictví Babylonie, prostřednictvím Židů přijaté! Nebo, proč, třebas jest základem našeho počtářství desetinná soustava, dělíme den podivně nelogický na 2 × 12 (nebo lépe 4 × 6) hodin, a kruh má 360°? Také to jest vynálezem babylonských hvězdářů a astrologů z kultury, jež počítala nikoliv desetinnou, nýbrž šedesátinnou (hexagesimální) soustavou, dělící kruh na 6 × 60, t. j. 360° dílů! A což teprv křesťanský kult, a zvláště katolický ritus, jenž byl ostatně inspirován biblí, tímto plagiátem kulturních pokladů a představ starobabylonských? Od dogmatických principů, na př. sv. Trojice, od víry v nebe a peklo, pojmu ďáblů a archandělů, (již, jak uslyšíme, mají mnohdy jména čistě babylonská) až do malých podrobností ritu shledáváme se s nesmazatelnou pečetí a rázem babylonským. Než jak jest tomu v okkultismu? Nehledě k určitému již úsudku a priori, plynoucímu z automatických vztahů mezi náboženstvím a okkultismem vždy a všude, můžeme směle pronésti úsudek: Bez babylonské magie a démonologie nebylo by Kabbaly a Novoplatonického okkultismu, a bez těchto dvou byl by svět ochuzen o onen svérázný a podivuhodný výkvět tajných věd, jejž zoveme Západním okkultismem, Magií evropskou ve středověku i později až k dočasnému vítězství materialistických filosofií.

Tento názor ostatně není jen novodobým výsledkem panbabylonistických thesí. Již u Arabů byto vždy obecným přesvědčení o původu vší magie z Babylonu. Bábil (nebo Bábel) pokládali Muslimové za hlavní pramen magie.

Tam vyučovali prý (viz Lane: Arabská společnost ve středním věku), a jak většina za to má, dosud vyučují lidstvo magii dva padlí andělé: Hárút a Márút, o nichž vypráví i židovský Talmud ve stejné spojitosti. Ve veliké jámě, či propasti, uzavřené ohromnou skalou, visí oba tito démoni pověšeni za nohy. Báj vypráví, že majíce nedostatek slitování s křehkostí lidskou, učiněni jsou od Boha přístupnými lidským vášním a posláni na zem, aby byli pokoušeni. Oba dva zhřešili, a majíce si vybrati potrestání na onom, nebo na tomto světě, volili svět tento. Tvrdí se také, že účelem prvého jejich poslání na zem nebylo toliko pokoušení jejich mravní odolnosti, nýbrž též nevyzpytatelná vůle Boží, směřující k tomu, aby i jiné pokoušeli za pomocí své znalosti magie. Potud názor talmudistů. Podle orthodoxní víry Musulmanů mohli však učiniti takto, jen když předem varovali člověka slovy: "Zajisté, my jsme pokušení samo, pročež nestaň se nevěřícím, (t. j. pohanem)" (Korán, II., 96.). Arabský historik a filosof Kazvíní vypráví také příběh o slavném tradicionistovi Mudžáhidovi, jenž navštívil prý v průvodu jakéhosi, věci znalého Žida anděly Hárúta a Márúta v jejich nynějším vězení. Když před tím byli odstranili balvan s otvoru studny, neb jámy (jak, tradice nepovídá, leč bez kouzel to zajisté nebylo možno), vstoupili dovnitř a Žid uložil Mudžáhidovi, aby se neodvažoval vyslovovati před oběma padlými anděli jména božího. Když však spatřil Mudžáhid oba démony, kteří velikostí dvěma obrovským skalám podobni, visí obráceně s řetězy, připnutými ke krku a kolenům, nezdržel se, aby leknutím nevypustil z úst zakázaného jména božího. Tu oba andělé počali se ihned zmítati tak prudce, že div nezpřetrhali vížících je řetězů, a Mudžáhid s židem prchli odtamtud plni zděšení.

Také evropské, třebas ne dosti přesné tradiční podání, i v literatuře dokumentované prohlašovalo vždy (mluvilo se s oblibou o chaldejských mázích) zemi chaldejskou za pravlast magie, jejíž název se taktéž vykládá prý původem z této země, nebo aspoň z blízké Persie. Řekli jsme však již, jak se vlastně křivdí prastaré okkultní kultuře Šumersko-Babylonské, dáváme-li jí název posledních, vlastně nejmladších dědiců a přejímatelů této velkolepé vědy, Chaldejcům.

Pokud se týče tohoto spisu, béřeme zvláště význačný zřetel a neopomeneme také vždy upozorniti na případy určitého přenesení babylonských prvků magických jako dědictví jiným, zvláště evropským kulturám. Vodítkem tohoto rozeznávání bude pak výše zdůrazněný požadavek příbuznosti nikoliv pouhých zásadních idejí, nýbrž takových vztahů, jež v podrobnostech nesou nepopíratelnou známku babylonského původu. Přiznávám se ostatně, že jsem sám rozhodným, ne však přemrštěným zastáncem tak zv. Panbabylonismu, a mezi jinými byl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama