MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII....ČÁST I...kap.2

9. května 2007 v 8:46 | danissko |  odborna literatura
Akkadština jest jazyk semitský: t. j. má tytéž kmeny slovné jako na př. hebrejština nebo arabština až po dnes. Její poměr k pozdější asyrštině jest takový, jako asi poměr staré češtiny k nové, t. j. podmíněn prostým časovým vývojem. Hlavním jejím znakem jest větší bohatost tvarů jmenných proti řeči pozdější, více tvarů nestažených (na př. nebe sluje akkadsky šamámu, asyrsky staženo šamú; podobně: moře: tiámtum, asyrsky však již: támtu). Hlavním znakem jest t. zv. mimace, t. j. konečná hláska "m", jež se připínala k všeobecnému, téměř bez výjimky trvajícímu zakončení hláskou "u" (nebo též jeho deklinací podmíněným obměnám), všech gramatických částí (podstat. jmen, sloves, etc.). Proč pozdějšímu jazyku Babyloňanů, jenž se vyvinul časem z akkadštiny, říkáme asyrština, jest historická nespravedlnost, bohužel však již tak ve světě vědeckém zakořeněná, že ji ponecháváme mlčky v platnosti prostou silou zvyku. Zaměňovati řeč babylonskou co do názvu, pojmenováním kolonie, nebo kmene, jenž slul nejprve Ašer a byv kultivován babylonskými přistěhovalci přijal s jejich kulturou i jazyk, a zval se posléze v další historii Ašúr, jest tak paradoxní, jako bychom místo angličtiny říkali američtina, neboť také Amerika přijala s vystěhovalci kulturu i řeč ze staré Anglie. Než, již se stalo; věda zná konečně více podobných zkostnatělých omylů, jenž v přítomném případě může býti vysvětlen leda tím, že prvé naše vykopávky v obvodu babylonské vzdělanosti počaly ke konci prvé polovice minulého století nejprve v Asyrii, a tam také objeveny první (dosud snad nejčetnější) literární památky, jejichž řeči místo objeviště Asyrie, vtisklo i jméno.

Pokud se písma babylonského týče, stojí za to, abychom si o něm pověděli více. Jest jistě i čtenáři laikovi známo pode jménem písma klínového. Název tento pochází totiž od trojbokého tvaru rýh, jež vrývány kovovým pisátkem téhož tvaru do měkkých jílových, neb vůbec hliněných desek, jež potom vypáleny byvše v ohni, zachovaly písmo po tisíciletí. Naivní názor nezasvěcených, že se klínovým písmem psalo na cihlách, nutno tudíž opraviti v tom smyslu, že se psalo sice na destičkách z materiálu cihlám velmi podobného, avšak o tlouštce desky sotva jednoho prstu při průměrných rozměrech tabulky. Ovšem bylo psáno také na zdech budov, tudíž na cihlách, tyto však představovaly v tomto případě vždy jen nepohyblivý materiál. Kromě toho i sochy nesou nápisy, často na všech možných místech, jako na př. sochy Gudeovy na šatě a na ramenech, nebo steatitová figura psa krále Sumu-ilu-a z Ur, jež jest popsána bezprostředně na hřbetě a po bocích. Mimo psací destičky, jež sluly šumersky dup, z toho asyrsky dupu, psalo se i na hliněných neb kamenných kusech v podobě oliv (t. zv. votivní obětní olivy v chrámech), hlavně však na mnohostěnných, obyčejně 6 stěnných cylindrech, zvaných temenu, t. j. "základ", neboť byvše popsány, kladeny byly často do základů budov na způsob naších základních kamenů. Na takovém šestistěnném cylindru psán jest na př. důležitý historický nápis krále asyrského Sinacherby. Nápis onen po svém cylindrovitém tvaru má též jméno (Tailor cylinder).

Nejstarší, nám zachovalé šumerské písmo jeví jasně původní svůj obrázkový charakter. Tak lze na př. shlédnouti na nejstarším památníku, objeveném Scheilem r. 1898 v jižní Babylonii, jemuž ovšem ve starobylosti předcházejí ještě obrázkové črty z Elamu, o němž jsme se již zmínili jako o předposlední etapě stěhování Šumerů do potomní Babylonie. Tyto črty nelze však považovati za prototyp klínového písma. Ač se zmíněný Scheilův dokument podobá spíše rebusu než písemné zprávě, přece i ten, jenž nezná klínového písma a příslušné řeči, pozná, že některé z obrázků znamenají město, cestu se stromy, nebo řeku, hvězdu, lidskou nohu a pod. Mladší památkou jest tak zv. monument Blau, nyní v britském museu; na něm lze jíž sledovati pokrok ve zběžnosti písma, jež se stává schematičtějším a oddaluje se od svých obrázkových pravzorů. Ještě lépe lze viděti tento pokrok z jiné prastaré památky, destičky to obchodního obsahu, pocházející z města "Šurupak-u". A tak můžeme sledovati postupně jednotlivé fáse, jak se měnilo původně obrázkové písmo ve mnohdy složité skupiny klínových značek. Vidíme z památek různé doby, jak na př. obrázek ptáka proměňoval se v ideogram téhož významu, podobně obrázek ruky, města, nohy. Osmicípá hvězda, vzniklá protknutím dvou pravoúhlých křížů (tudíž čtyř čar) značila od prvopočátku pojem boha, sídlícího v nebi, vyjádřeném zde nejmarkantnějším tělesem na nebi spatřovaném hvězdou, neb snad sluncem. Tento jednoduchý znak, jenž jest nejnápadnějším ze starých znaků, dočkal se také poměrně nejmenších změn postupem času. V nejběžnějším písmě, tak zv. novoasyrském vystupuje ještě jako kříž s nastaveným poněkud levým ramenem.

Můžeme pak vytknouti následující hlavní etapy klínového písma: Praehistorické obrázky, potom nejstarší písmo šumerských nápisů, pak písmo doby prvých králů "šumerských a akkadských" (Šargani-šaralí a jeho nástupci) v době as 2700 až 2400 př. Kr., dále písmo z dob prvé dynastie babylonské a postupně runy staroasyrské a současně babylonské kursivní písmo z druhého tisíciletí př. Kr. a konečně normální klínové črty novoasyrské, jež se staly konečnou formou klínového písma asyrsko-babylonského i pro nás, a jež tlumočí bibliotheka předposledního krále asyrského Ašur-bani-aplu-a (Assurbanipala). Znalci stačí jediný pohled, aby velmi přibližně odhadl dobu, z níž některý dokument pochází, právě jen z tvaru a formy písma. A uvážíme-li dále, že prvé historické nápisy, jež lze dosti bezpečně datovati k r. 3000 př. Kr. jeví ve psaní manýru zcela zběžnou, dá se pro celkový vývoj písma klínového z prvotních obrázků předpokládati tomuto datu předcházející dobu jistě aspoň 2 tisíce let takže počátky klínopisů sahají do pravěku, jenž se zcela vyrovná stáří egyptských hieroglyfů, ač-li je jestě nepředčí.

Klínové znaky znamenaly původně celá slova; postupem času, právě tak jako v hieroglyfech značily však i skupinu hlásek, jež mělo náhodou toto slovo, nyní však již nehledě k jeho smyslu.

Na př. klínopis "id", což znamená ruku, měl nejprve význam pouze ruka, později znamenal však i slabiku "id". Poněvadž pak šumerská slova, jak řečeno, měla zpočátku snad vesměs (aspoň ve starším nářečí eme-ku) rozměr pouhých slabik jako čínština, vyvinulo se z písma pojmového písmo slabikové. Když potom semitští Akkadé přijali takto vytvořené písmo, používali těchto slabik a jim odpovídajících znaků, aby jimi vyjádřili a napsali svá slova. Vedle toho zachovali ovšem i pojmový (ideogrammový) význam značek, jenže je četli ve svém jazyce. Na př. značku "an(na)" = nebe, četli nejen jako pouhou slabiku an, nýbrž též "nebe" ve své ovšem řeči (šamámu). Tím vznikla komplikace, zmnožená ještě tím, že Šumerové jedním zvukem vyjadřovali často více pojmů, jež od sebe, právě tak jako Číňané odlišovali nám nepochopitelnou, protože nedochovanou změnou modulace hlasu, přizvukem a pod. Semité překládali pak tyto významy každý zvláště do své řeči, čímž vznikla v klínopisech mnohoznačnost někdy taková, že jediný klínový znak vyjadřuje deset, patnáct, ba dokonce v jednom případě 28 slabikových a slovných výrazů. Jak patrno, nelze snad čísti klínopisné dokumenty tak lehce, jako my na př. čteme noviny. Jest to někdy hotový rebus, připouštějící několikeré různé čtení právoplatně vedle sebe. Jen veliká prakse a znalost různých písařských ustálených zvyklostí v té které době umožňuje nám čísti třebas pomalu, avšak jistě v klínovém písmě.

Zbývá se zde ještě zmíniti o způsobu transkribce různých cizojazyčných textů. Byl jsem veden snahou podati v této knize i originelní ukázky čarodějných formulí, citátů z kouzelných sbírek a pod., a jejich řeči, jež, stejně jazyk šumerský jako akkadština vyznamenávají se mnohdy zvláštní krásou. Alespoň o primitivním, slabikovém jazyce šumerském bychom nikdy nesoudili, že jím lze docíliti tak často nápadné eufonie a lahodné výraznosti. Potíž činil mi však způsob, jakým bych věrně, a přece snadnou, duchu češtiny odpovídající formou tlumočil úryvky v řeči šumerské a asyrské, případně jiné. Věda asyrologická totiž ustálila pro semitské jazyky zvláštní transkribci, jež přidáváním teček, ležatých čárek, obloučků a podobně pod písmeny různí tyto od písmen stejných, avšak bez těchto značek tam, kde ony jinak stejné hlásky odlišuje navzájem nějaká změna ve výslovnosti v protivě s naším způsobem vyslovování.

Poněvadž tato má kniha jest určena především neasyrologům, uznal jsem za nejvhodnější podati cizí slova tak, jak by podle našeho pravopisu odpovídalo nejlépe jejich výslovnosti. Rozsáhlost materiálu, jehož bylo k tomuto pojednání použito a práce, jdoucí někdy nutně do podrobností zcela odborných, spolu s povšechným rázem knihy, jež při jasnosti věci, o níž jsem se poctivě snažil, má poskytnouti čtenáři okkultistovi více než diletantský pojem o věci zde pojednávané, to vše mne však nabádá, abych uvedl v přehledné sestavě aspoň pravidla, jimiž jsem se při transkribci řídil a spolu naznačil, do jaké míry se tento postup odchyluje od vědeckých method, zachovávaných v odborných dílech. Tím, doufám, bude též zachován potřebný vědecký ráz knihy, tak, jak jsem jej měl na mysli.

Poznamenávám tudíž: Pokud se týče poměru mezi výslovností a psaním hlásek, přepisuji "u" s polokroužkem dole (t. zv. poloviční samohlásku), jednoduchým "u", protože jeho ztlumené čtení případně jako české "v" naskýtá se téměř samo sebou tam, kde je ho potřebí. Spiritus lenis (t. zv. dágeš lene v hebrejštině), t. j. lehký přídech, zastupující zmizelé samohlásky, opomíjím vůbec, jako v řečtině. "H" s polokroužkem dole píši, jak se vyslovuje, totiž "ch". Hlásky "t" a "k" s tečkou dole přepisuji jako obyčejné hlásky "t" a "k". Podobně "i" s polokroužkem a "s" s tečkou dole píší a dávám vyslovovati jako prosté "i" a "s". Taktéž nedbám pozdního kolísání hlásky "m" (ve "v", nebo "u"), a "š" v "s", neboť nenáležejí již tak době klassické, které si hlavně v tomto díle budeme všímati. Pouze tam, kde se změněná výslovnost již dříve ustálila, píši ji takto. Spiritus asper přepisuji dále, jako dvojhlásku "kh" (na př.: Dikhú).

Poznamenávám ještě, že můžeme býti, my Češi vskutku spokojeni se svým jasným pravopisem, jenž bez obtíží transkribuje snad všechny řeči světa s použitím nejmenšího možného počtu písmen. Jak směšní jsou v tom to případě na př. Angličané se svým nemožným pravopisem, mají-li přepisovati svým písmem orientální jazyky, hlavně řeči indické. Podobně i Poláci, nebo i Němci, kteří musejí použíti tři písmen, aby mohli (a ještě nepodařeně), vystihnouti zvuk, jejž my lehce a správně vyjádříme jedinou hláskou "č". Vědecký svět však již uznává tuto přednost českého pravopisu; tak asyrologie vypůjčila si již dávno od češtiny hlásku a písmeno "š" k vyslovení a transkribci dřívější skupiny "sch", jež ovšem straší ještě u některých asyrologů, na př. u amerického vědce Jastrowa.

Délky slov, značené obyčejně francouzskou stříškou, píši čárkami, jako v češtině (i na dlouhém "u" uprostřed slova). Přízvuky, značené naopak jinak čárkami, pomíjím z toho důvodu, že, jak ze zkušenosti vím, přízvuk ve většině případů vypadne přirozeně sám sebou na pravém místě, četlo-li se jen plynně a nenásilně. Konečně trvám na zásadě, podobně jako při vyslovování a psaní hlásek, že příliš puntičkářský postup ztrácí významu tam, kde řeč je již mrtvou, a kde vlastně ani dobře nevíme, jak se skutečně tehdy vyslovovalo, a zda s takovým přízvukem, jaký my nyní předpokládáme. Slova píši přirozeně spojitě i tehdy, když jsou v klínovém písmě psána slabikovými znaky; to platí hlavně o šumerštině, kde přepisuji slovo i s těmi různými před a příklonami, vyjadřujícími (tak jako na př. v původem příbuzné maďarštině), různé grammatické vztahy pádu, čísla a pod.: vyjma těch částic, jež majíce celkem samostatný ráz, mohou též vystupovati jako zvláštní slovo. Pokud se pak týče jmen vlastních (jež značí vždy smyslem nějakou větu), píši je dohromady pouze tam, kde svojí délkou čtenáře neunavují neb nematou. Jinak dělím pro snazší výslovnost laiků delší vlastní jméno libovolně buď na dvě (i více) částí tam, kde nelze smysl jejich dobře pochopiti, nebo úplně etymologicky na náležitý počet slov. Dělení jest pak po ustáleném vzoru prostředkováno ležatými čárkami. Tím jsem, myslím, pověděl vše nutné o řeči a písmu babylonských národů, jejichž magie a teurgie bude hlavním předmětem tohoto pojednání.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lili lili | 2. listopadu 2008 v 10:58 | Reagovat

TROCHU DLOUHE NE

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama