Příběh upíří slečny Mirandy 2. část

7. února 2008 v 6:30 | danissko |  pravdivé osudy upírů
II.část
V polovině roku už jsem byla mezi Gothic jako doma( a popravdě více než doma). S lidmi staršími klidně i o deset let jsem "vymetala" každou akci která se objevila poblíž našeho bydliště. Postupem času mne už přestali brát jako dítě a (hlavně muži,ale i ženy) se na mne začali dívat jako na potenciální partnerku. Netrvalo dlouho a do propasti minulosti zmizel můj stud,zábrany i pannenství. V té době jsem už půl roku chodila s o dva roky starším chlapcem,který studoval lékařské lyceum. Milovala jsem ho? Snad. Ovšem zjistila jsem,že podvádět ho mi nedělá sebemenší problém...
Když se listí začalo barvit do zlata,ruda i fialových odstínů tak jsem s ejednoho dne neskutečně pohádala s otcem. Nevím již proč. Snad kvůli té jeho ženě. Byla nesnesitelné.. Ale to je vedlejší. Podstatné je,že tu noc jsem se rozhodla strávit v klubu. Budova,jak už jsem zmínila, patřila mé kamarádce,takže když jsem si řekla o klíče na nic se neptala a svěřila mi je. Celý ten večer jsem strávila v jednom z pokojů. Neměla jsem chuť vyjít mezi bavící se lidi. Teprve když vše utichlo,snad už po půlnoci,nabyla jsem dojmu že všichni odešli. Sešla jsme ze schodů a s úmyslem zamknout hlavní vchod procházela obývákem.
Všimla jsem si ale,že u baru ještě stále někdo sedí. Muž s blnd vlasy,černém oblečení,elegantní a povznesený. A jako vždy ve slunečních brýlích.
Vídala jsem ho občas v klubu. Někdy jsem mívala pocit,že mne propaluje pohledem,ale kdykoli jsem s eotočila díval se jinam. A nikdy neodložil brýle. Když jsem se na něj zeptala jednoho kamaráda řekl mi,abych se od něj držela dál,že se prej o něm říkají divný věci a že je prej upír. Dál už jsem se neptala,ale tohle prapodivné zjištění jen umocnilo mou zvědavost. A teď seděl naproti mně na barové stoličce. V prázdném domě.
Poprvé po dlouhé době jsem opět ucítila něco jako ostych. Přesto jsem však dokázala dojít až k němu a posadit se na místo,které mi gestem nabýdl. Nalil mi pití.
,,Mě se nemusíš bát." řekl tiše,přesto ta slova proťala pavučiny mlčení jako šíp.
,,Bát? Proč bát? Nebojím se."
,,Tak proč se třeseš?"Hypnotizoval mne pohledem ukrytých očí.
,,Je tu chladno.."
Bez toho,že by cokoli řekl mi přez ramena přehodil svůj kabát. Příjemně voněl exotickým dřevem.
Tu noc jsem nespala. Celou dobu jsme si s Moonem povídali a přitom nestihli probrat skoro nic. Popravdě... mluvila jsem převážně já. Ale díky němu jsem zjistila jaké to je,když vám někdo opravdu naslouchá. Jak opojný je pocit,že vás bere vážně a na každou vaší otázku dokáže odpovědět.
 

16 lidí ohodnotilo tento článek.

Aktuální články

Reklama